Na suché stvoly, které vyčnívaly ze závějí, přilétli dva drobní ptáci. Nejdřív jsem jim nevěnoval moc pozornosti. Na 20 metrů bez dalekohledu nebyla velká šance je rozeznat, zvláště když neměli výrazné barvy ani jiné znaky. Pokračoval jsem dál v běžecké stopě. Ptáčci však neodletěli, a tak jsem se začal pomalu přibližovat. Z pěti metrů to již bylo lepší. Nejdříve jsem je považoval za čečetky zimní, ale nezaznamenal jsem ani náznak červeného zabarvení nebo tmavou skvrnu pod zobákem. Až doma se mi (s pomocí atlasů) podařilo určit konopku žlutozobou, která se k nám může zatoulat v zimních měsících ze severu.

V těchto dnech vyjíždím na běžkách do blízkého lesa a často slýchám drsný hlas, který trochu připomíná štěkot psa. Občas se mi podaří zahlédnout černého ptáka velikosti káně, jak upozorňuje široké okolí: "To jsem já, krkavec velký". V posledních letech se na Vysočině objevuje častěji a pravděpodobně zde i hnízdí. Poznáme ho podle klínovitě zakončeného ocasu.

Když se nad vodou mihne jasně modrý pták, každý pozorovatel ví, že letí ledňáček, ale jen o něco větší, nenápadě zbarvený pták, který žije v podobném prostředí, již takovou popularitu nemá. A to se vám ještě může stát, že zmizí pod hladinou. Pokud si všimnete i bílé náprsenky, je jisté, že jste spatřili skorce vodního. Za potravou se potápí a pod vodou se zachytává o kameny a křídla používá téměř jako vesla. Zůstává u nás i v zimě a hledá na potocích volnou hladinu.

Konipas horský patří mezi ptáky částěčně tažné. Většinou se u nás zdržuje od března do října, ale v některých letech se s ním můžeme setkat i v zimním období. "Stonařovští" konipasi neodletěli všichni naposledy v roce 1990 a jeden tenkrát vydržel i silné lednové mrazy. I letos se stále zdržuje na potoce v obci. Nějčastěji ho vídám na kamenitém úseku potoka pod splavem.

S tímto ne příliš běžným dravcem jsem se setkal zatím pouze dvakrát. Poporvé to byl jen okamžik za jízdy autem, ale druhé pozorování jsem si náležitě užil. Luňák kroužil dlouhé minuty nad zoraným polem, občas usedl nakrátko na zem, a pak mi opět předváděl svůj bravurní let za poměrně silného větru. Rozpoznání tohoto dravce je na rozdíl od jiných poměrně snadné. Takto hluboce vykrojený ocas má pouze luňák červený.

Spatřit za denního světla sovu a ještě k tomu sedící na zasetém poli jistě není obvyklé. Také mi chvíli trvalo, než jsem určil "pustovku". Ouška na hlavě byla opravdu nepatrná, ale dala se rozeznat. Když se pták vznesl, tmavá skvrna na spodní straně křídel mne o správnosti ujistila.

V jehličnatém lese můžeme často najít "stopy" po savcích nebo ptácích, kteří se živí semeny ze šišek. Veverky, myšice a norníci šupiny šišky okousávají, křivky svým překříženým zobákem šupinu rozštípnou. Strakapoudi snáší šišky na vhodné místo (zlomený vršek stromu, štěrbina v pařezu, v kůře borovice ap.), kde ji pevně zarazí špičkou ven a zobákem vysekává semena. Jednu takovou "kovadlinu" pozoruji již několik let. Je těsně nad zemí v kůře silné borovice. Protože strakapoud šišku nechává na místě a vytahuje ji ze štěrbiny až když přinese novou, je možné zjistit, jestli své místo využívá. Stačí při kontrole šišku vytáhnout.

Polovina září, občasné přeháňky a zdánlivě pustá pole na Vysočině se nezdají být vhodné podmínky k pozorování ptáků. Při troše štěstí a s použitím dalekohledu může být i taková vycházka zajímavá.
Nejhojnějšími druhy bývají špačci, jejichž sevřená hejna se jakoby přelévají při změně směru. Pozoroval jsem i několik stovek holubů hřivnáčů dobře rozpoznatelných podle bílých pruhů na křídlech. Z dravců pak běžně poštolku a káňata, ale i pár motáků pochopů (typický let s křídly do V). Ještě stále neodletěli skřivani a na tahu jsem zastihl skupinky konipasů bílých a bramborníčků hnědých. Z porostu jetele přede mnou vylétla křepelka, která se v tuto dobu již neozývá svými "pěti penězi". Na drátech, vždy trochu dále od jiných druhů, vytrvale vyhlížel kořist ťuhýk šedý.

S tímto neobvyklým a ne příliš známým ptákem jsem se zatím setkal jen několikrát. Poprvé, když jsem zaslechl jeho hlas ve starých ovocných zahradách, při dalším setkání jsem si náhodou povšiml podivného pahýlu větve, který se pohnul. Koncem letošního léta se mě krutihlav pokusil oklamat jinak. Na louce řídce porostlé nízkými smrčky jsem pozoroval ťuhýky obecné, kteří seděli na jejich vršcích. Bez rozmýšlení zaznamenávám samečka, samičku a jedno mládě. Teprve při pozornějším pohledu se mi mladý ťuhýk zdál jaksi podivný a za okamžik jsem si uvědomil, že vidím krutihlava.

Čápi si na novém místě zvykli a bez problémů se starali o svá mláďata. Občas jeden z rodičů "postával" na starém hnízdě. To bylo koncem července shozeno a střecha pod ním opravena. 12. srpna již celá rodina pěti čápů kroužila nad vesnicí. Teď můžeme jen čekat na příští jaro a věřit, že stonařovští čápi přijmou nové hnízdo definitivně za své.

21. 6. odpoledne proběhlo ve Stonařově po předběžné přípravě stěhování čapího hnízda. Pracovníci Agentury ochrany přírody a krajiny v Havlíčkově Brodě za pomoci vysokozdvižné plošiny sundali čtyři mláďata ze starého hnízda. Jedno mládě bylo oslabené a výrazně menší než ostatní s malou nadějí na přežití. Proto bylo odvezeno do záchranné stanice v Pavlově u Ledče n. Sázavou. Tři mladí čápi byli po okroužkování přeneseni na připravené náhradní hnízdo. Celá akce byla doprovázena zájmem místních občanů, zástupců regionálního tisku i České televize.
Potom již nastalo netrpělivé čekání na to, jak budou reagovat rodiče mláďat. Při večerní kontrole nevypadala situace příliš nadějně. Staří čápi se zdržovali na původním hnízdě, o své potomky nejevili zájem a navíc začalo pršet. Obavy o mláďata trvaly celou noc. Při další kontrole brzy ráno, kdy naštěstí vytrvalý déšť ustal se nám ulevilo. Mláďata na novém hnízdě právě polykala snídani za přítomnosti obou rodičů. V průběhu dne probíhal život čapí rodiny normálně a vše nasvědčuje tomu, že tak bude i nadále.

Koncem března a v dubnu jsem často sledoval ťuhýky šedé, kteří se v okolí Stonařova chystají k hnízdění (od r. 1988 již prokazatelně 4 x). Ťuhýk sedává nejčastěji na vrcholcích stromů a vyšších keřů na okraji louky. Občas se snaží ulovit ve vzduchu nějaký větší hmyz, pozoroval jsem ho dokonce při neúspěšném pronásledování skřivana, ale zdá se, že jeho nejčastější potravou jsou zde v tuto dobu hraboši. Často je vyhlíží i za třepotavého letu. Jako všichni ťuhýci využívá při porcování potravy trnité větve. V tomto případě však častěji vidlice ve větvích keřů a stromů (vrba, bříza, bez) i nízko nad zemí.
30. 4. - ještěrka a skřivan zavěšení na větvi
19. 5. - krmení mláďat (hraboš zaklíněný na větvi asi 40 m od hnízda, oba rodiče trhají menší kusy a střídavě donáší do hnízda)

Ťuhýci obecní se objevují poměrně pozdě. Koncem dubna a počátkem května si můžeme všimnout, jak sedí ma vrcholcích keřů nebo silnějších bylin na loukách, zarostlých mezích, stráních, okrajích cest apod. Nejdříve je možné spatřit samečky, kteří jsou výrazněji zbarvení.

Jednou z dominant Stonařova je dům č. p. 17, na jehož štítové zdi je již několik desítek let hnízdo čápů bílých. Na jaře loňského roku bylo provedeno čištění a prohlídka hnízda. Bylo zjištěno, že pod vahou hnízda dochází k pukání zdi a zatékání dešťových srážek a výkalů do krovu střechy. O pomoc byla požádána Agentura ochrany přírody a krajiny v Havlíčkově Brodě. Pracovník agentury provedl na podzim 2000 šetření na místě a doporučil přemístění hnízda na nedalekou budovu kulturního domu. Podle jeho doporučení bude zhotovena plošina a vlastní přemístění čápů, v případě , že se letos v obci usadí proběhne přenesením mláďat ve stáří 25 - 30 dnů za účasti pracovníků agentury.

8. 4. - první pozorování čápa bílého na starém hnízdě
17. 4. - první pozorování páru na starém hnízdě
18. 4. - hnízdo bude podle posledních zpráv přestěhováno na "podstavec" asi 100 m směrem k zemědělskému družstvu

Již v loňském roce jsem na jaře zaslechl chechtavý hlas žluny zelené v naší obci. Pravděpodobně v okolí zahnízdila, protože se občas objevila i v průběhu roku. Letos v březnu je možné žluny slyšet i zahlédnout často. Jejich hlasitý smích se ozývá ze zahrad na okraji vesnice a podle pozorování 14. 3. je jisté, že se u nás zdržuje pár. Samec seděl pro datlovité nezvykle napříč na větvi a se zakloněnou hlavou a jako by se chlubil svým zjevem a zvučným hlasem.

Kolem 2. března dorazili špačci i na Vysočinu. Zahlédl jsem je jako vždy cestou do školy, jak "kontrolovali" budku na štítě stodoly u silnice.
Vždy si při jejich příletu vzpomínám na příhodu starou asi 10 let. Tehdy jsem špačky netrpělivě vyhlížel, ale ještě v polovině března se stále neobjevovali. Vlastně z dlouhé chvíle jsem v sobotu ráno opravil starou budku a kolem desáté hodiny ji zavěsil na strom před okny. Úklid žebříku a nářadí mohl trvat tak 10 minut, a když jsem se z domu podíval na budku, první jarní špaček už u ní seděl a zpěvem mi oznamoval svůj návrat.

Po několika letech můžeme tuto zimu vidět brkoslava severního, který hnízdí na severu Evropy a v zimě občas zalétá do střední Evropy.
Při troše štěstí můžete pozorovat většinou hejno několika desítek (někdy i stovek) ptáků velikosti špačka, jak sedí na vrcholcích stromů nebo se živí bobulemi na jeřábech, případně v sadech a zahradách, kde zbyla na stromech jablka.
17. 1. 2001 - Stonařov (okr. Jihlava) asi 30 brkoslavů na jabloni ve středu obce

U potoka ještě ve vesnici jsem opět po dvou letech zahlédl ledňáčka. Na olších hledalo potravu hejno drobných čížků a po chvíli nade mnou přeletěla se svým smutným zpěvem skupinka hýlů. V otevřené krajině za vsí bylo vidět jako vždy několik káňat, na vrcholcích stromů jsem dalekohledem pozoroval poštolku, ťuhýka šedého a straky obecné. Několik desítek zvonků slétalo na zem za potravou z větví topolů. U zásypu zbyly po koroptvích už jen stopy, zato odtud odletěly dvě sojky. Po krátké pochůzce lesem jsem narazil na skupinu sýkor (uhelníčci, občas parukářka), společně s nimi se lesem potuloval brhlík, šoupálek a strakapoud velký. Z dálky se ozval drsný hlas, který prozradil přeletujícího krkavce. Na jeřábech u silnice hodovalo několik kvíčal a při návratu domů jsem mohl chvíli sledovat mlynaříky dlouhoocasé.

Jedno únorové odpoledne jsem se vracel domů po lesní cestě. Bylo mlhavo, blížil se soumrak, a tak jsem přidal do kroku. Na větvi asi čtyřicet metrů přede mnou jsem zahlédl světlejší skvrnu. Vlastně jen ze zvyku se podíval dalekohledem. V tu chvíli jsem nikam nespěchal a postupně si uvědomoval, že vidím drobnou sovu, pravděpodobně kulíška nejmenšího. Odvážil jsem se přiblížit asi na 25 metrů, a pak jsem z něj nespustil oči a utvrzoval se o tom, že je to opravdu kulíšek, kterého vidím poprvé. Ten zatím bez hnutí seděl asi 2 metry nad zemí a upřeně se díval na hromadu větví pod sebou. Po chvíli, když jsem chtěl odejít, ale současně mi bylo líto přerušit zajímavý zážitek, kulíšek rozhodl za mě. Jako blesk slétl na zem a v příštím okamžiku zmizel v lese, kam odnášel ulovenou myšici nebo hraboše.

V poslední době jsem se setkal s několika dotazy, které měly téměř stejný začátek. "Je možné, že jsem viděl kolibříka?" Přiznávám, že i mne tato možnost před několika lety napadla. Když jsem za okny zahlédl živočicha, který se rychlým pohybem křídel vznášel na jednom místě, bylo přirovnání ke kolibříkovi první, co mne napadlo. Při podrobnějším zkoumání bylo jasné, že jde o hmyz a s pomocí atlasu jsem určil dlouhozobku svízelovou (housenka žije na svízelech).
Je to denní lišaj s dlouhým sosákem a "huňatým" zadečkem. Saje nektar z květů za letu, často na výslunných místech. Muškáty za okny jsou jeho oblíbené místo. Při troše trpělivosti si ho můžete prohlédnou zblízka a obdivovat bravurní let mezi květy.