Již několikátou zimu máme možnost ve Stonařově sledovat ledňáčky říční. Hnízdí několik kilometrů od obce po proudu říčky Jihlávky a se sílícími mrazy k nám přilétají za potravou. V tomto období ještě více vyniká třpytivě modré zbarvení a jejich nízké přelety nad hladinou jsou příjemným zpestřením zimních procházek.

Mnozí ptáci, i ti kteří se nechystají na zimu odletět, se již koncem léta sdružují. Někdy jsou hejna tvořena jediným druhem (např. čížci obecní), ale často se drží pospolu ptáci různých druhů. V jehličnatých lesích vzniká poněkud volnější společenství drobných přezimujících ptáků. Nejpočetnější je v něm většinou sýkora uhelníček. V korunách stromů s nimi hledají potravu i králíčci nebo sýkory parukářky (méně často koňadry a modřinky). Po kmenech šplhají šoupálci a brhlíci a opodál se často zdržuje i strakapoud velký. Tato společnost se potuluje krajinou až do jara, kdy se začínají tvořit hnízdící páry.

Většina populace čejek chocholatých opouští naše území koncem léta a začátkem podzimu, ale přesto se s nimi můžeme setkat i v této době. Asi před týdnem jsem zahlédl nevelké hejno a vzpomínám si, že před několika lety přeletělo 5 čejek nad Stonařovem počátkem prosince. Větší naděje na pozorování je jistě v nížinách u větších vodních ploch než na drsné Vysočině.

Strakapoudi patří mezi šplhavce a my si je nejčastěji představujeme při šplhání po silném kmeni stromu. Existuje však jeden druh, který si vybírá spíše větve, i ty poměrně slabé a dokonce i silnější byliny. Může si to dovolit, protože dorůstá přibližně velikosti vrabce.
Právě v tuto dobu (koncem listopadu) jsem před několika lety pozoroval 3 strakapoudy malé, kteří se přichytili k již suchým stonkům kopřiv. Po jejich odletu jsem se šel podívat a našel mnoho drobných děr, které při hledání potravy vyklovali. Když se nám bude zdát, že slyšíme poštolku obecnou, je dobré se podívat nejen vzhůru, ale i do nižších porostů keřů a bylin (jsou-li nablízku), protože strakapoud malý se ozývá podobným způsobem.

Můžeme se s ním setkat celoročně, ale na podzim a v zimě, kdy se počet ptačích druhů sníží, je větší šance tohoto drobného ptáčka. zaznamenat.
Střízlík obecný se však snaží, abychom si ho všimli. Upozorňuje na sebe drnčivým "tr tr, trrrrr", které je ve ztichlém lese dobře slyšitelné, i jakoby "bojovným" postojem se vztyčeným ocáskem a častým podřepováním (podobně jako rehek domácí). Zdržuje se stále nízko nad zemí, nejvíce v lesích, pobřežních porostech a podél potoků. Mnoho lidí jej považuje za našeho nejmenšího ptáka, ale králíčci (obecný a ohnivý) jsou jěště drobnější.

V otevřené krajině může být v tuto dobu zajímavým místem rozlehlejší strniště. Potravu tady hledají skupinky a hejna "semenožravých" ptáků, např. konopky obecné a zvonci zelení. Zahlédl jsem i krahujce obecného, který se pokusil zvonky překvapit a některého ulovit. v Přehledném prostředí však nemohl použít pro něho obvyklý nenadálý přepad, a tak byl jeho pokus tentokrát neúspěšný. Zvonci ještě dlouho ostražitě poletovali z místa na místo.
Drobné hlodavce zde běžně loví poštolka obecná a káně lesní. Za steným cílem sem směřuje i moták pilich. Bílý dravec s černými konci křídel pomalu létá nízko nad zemí a pokouší se ulovit nějakého hraboše.

Z deštivých říjnových dnů nebylo mnoho příležitostí k delším vycházkám za ptáky. Mnohdy však stačí vyjít na zahradu, do parku nebo jen vyhlédnout z okna. K lidským obydlím se již častěji než dříve stahují některé zimující druhy (např. sýkora modřinka a zvonek zelený), ale stále můžeme spatřit ptáky, ktěří jěště neodletěli nebo u nás přezimují jen částečně. Rehek domácí občas zazpívá svoji "skřípavou" písničku z hřebene střechy, červenka se naopak drží nízko v křovinách. Drobní budníčci hledají potravu ve větvích stromů a keřů a můžeme zahlédnout i drozda zpěvného (svrchu hnědý, spodní strana skvrnitá a nažloutlá).

Během víkendu jsem se zastavil u soustavy rybníků jižně od Telče. Již z dálky mě zaujala dvojice kormoránů (typický hluboký ponor), kteří se sem pravděpodobně zatoulali z Jižních Čech, osamocený "roháč" a rodinka pěti labutí (dvě mláďata bílá a jedno tmavší). Na hladině byla i skupina poláků chocholaček (kačeři byli již tmavohnědí a ne černobílí jako na jaře) a lysky černé. V říjnu můžete ještě jako já spatřit i strnada rákosního a motáka pochopa. Ťuhýk šedý se objevuje celou zimu, zato pozorování ťuhýka obecného nebylo počátkem října příliš obvyklé, protože většinou odlétá v první polovině září.

Sojka obecná je známá jako ostražitý pták našich lesů. Na podzim je můžeme častěji pozorovat v dubových lesích a alejích, kam zalétají na žaludy. Když jsem minulý týden procházel krajinou na Vysočině mezi Telčí a Třeští, kde jsou typické remízky mezi poli (v nich občas i nějaký dub), byla sojka téměř nejběžnějším ptákem. Nebylo sice vidět hejna, ale sojky jednotlivě nebo v malých skupinách přelétaly mezi lesíky. Právě za letu si můžeme všimnout bílé barvy u kořene ocasu. Patrné bývá i to, jak se pták "rozhlíží" (otáčí hlavou).

Drozd kvíčala u nás hnízdí, protahuje územím naší republiky a pravidelně i přezimuje. Můžeme ho tedy pozorovat celý rok. V největším počtu se ale objevuje na podzim. Již v září se objevují první hejna v počtu desítek jedinců a nejčastěji v říjnu jsem na Vysočině pozoroval někdy i několik set kvíčal najednou. Většinou v blízkosti alejí jeřábů jehož plody jsou v tuto dobu oblíbenou potravou těchto ptáků. Drozd kvíčala je o něco větší než kos, má šedou hlavu a kostřec, skvrnitou hruď a hnědou svrchní stranu těla.

Již koncem léta se tito drobní ptáci sdružují a v různě velkých hejnech se potulují po krajině. Většinou jsem je zaznamenal v počtu 5 - 20, ale setkal jsem se i s hejnem asi 250 -ti stehlíků. Často je můžeme pozorovat na loukách, úhorech, podél cest ap. na porostech bodláků a lopuchů.

S tímto tajemným obyvatelem zarostlých břehů bažin, rybníčků a řek jsem se několikrát setkal při návštěvách Třeboňska. Poprvé náhodou na větvích těsně nad vodou při prohlížení protějšího břehu rybníka dalekohledem, jindy u výpustě Horusického rybníka za jízdy na kole, ale i pár metrů od hostince ve Vlkově, kde seděla u břehu rybníka tři odrostlá mláďata (hnědá se světlými skvrnami). Jak název napovídá, jsou kvakoši aktivnější za soumraku, kdy se při přeletu ozývají hlasitým "kuak".

Při letním putování v okolí Dačic jsme na polní cestě mezi lány obilí začali počítat ťuhýky obecné. Asi na 1,5 km úvozové cesty s roztroušenými převážně trnkovými keři jsme zaznamenali 5 párů. Nebylo to příliš obtížné, protože ťuhýci, jak je pro ně typické, většinou posedávali na vrcholcích keřů a silnějších bylin a byli tedy dobře viditelní. Při vyrušení odlétali postupně dále po cestě a potom se obloukem vraceli na původní místo (ke hnízdu s mláďaty).

Před několika lety jsme navštívili Malou Fatru a mimo jiné vylezli i na Velký Rozsutec. Při odpočinku na vrcholu nás zaujal drobný pták velikosti vrabce, který nebojácně posedával okolo a viditelně čekal, co od nás dostane. Když sebral pár drobků ze sušenek, poodletěl prohledávat okolní skalky, ale stále se zdržoval poblíž. (Co kdyby přišli další turisté.) Byla to pěvuška podhorní, drobný pěvec, žijící ve skalnatém prostředí nad hranicí lesa. (Od pěvušky modré, která se však vyskytuje v nižších polohách, se liší tečkováním na hrdle a rezavými boky.)

Na rozdíl od čápa bílého, který je všeobecně známý, zahlédl čápa černého málokdo. Hnízdí v rozsáhlých lesích, je plachý, a když náhodou spatříme ve vysoké výšce jeho letící siluetu proti světlu, považujeme ho za čápa bílého (č. bílý - jen černé konce a lemování křídel). V letošním roce jsem se s ním setkal dvakrát. Jednou kroužil přímo nad Stonařovem a počátkem června jsem ho pozoroval při lovu na mělčině lesního rybníka. V okolních lesích každoročně hnízdí, takže to nebylo tak velké překvapení.

I v letošním roce jsme si neodpustili procházku po hrázích kolem Nové řeky na Třeboňsku. Podle očekávání nás provázely hlasy rákosníků (obecný a proužkovaný), pěnic (černohlavá a hnědokřídlá), budníčků, brhlíka, zahlédli jsme i drobného šoupálka a několikrát i lejska bělokrkého. Žluva hajní se tentokrát předvedla nejen zpěvem, ale i při přelétávání nad hladinou Nové řeky. Na rybnících byli běžní poláci chocholačky, poláci velcí, kopřivky i roháči. Nejzajímavější však bylo pozorování u samotných močálů. Při nízkém stavu vody zde zůstalo jen několik větších "louží", u kterých se shromažďovali ptáci. Čejky, lysky, volavky a poletovalo zde i několik vodoušů rudonohých. Tento zástupce bahňáků je o něco větší než kos a za letu se dají rozeznat bílé okraje křídel a dlouhé červené nohy.

Za vesnicí je zdánlivě obyčejný lesík s různě starými břízami, několika borovicemi a bohatým keřovým patrem. Při asi půlhodinovém pozorování jsem zde zaznamenal několik zajímavých druhů ptáků. Po celou dobu jsem sledoval dva lejsky šedé, kteří vyletovali za létajícím hmyzem ze svých "pozorovatelen" na suchých větvích. Zahlédl jsem i pár rehků zahradních (sameček s červenou hrudí, samička nenápadně zbarvena). Lejsci i rehci hnízdí v dutinách a polodutinách, které se jim ve starých břízách pravděpodobně podařilo nalézt. V rozsoše vysokého stromu se na hnízdě střídali drozdi brávníci. Budníček větší sice hnízdí na zemi, ale jinak se zdržuje ve větvích stromů, kde hledá potravu. Občas se ozýval svým zpěvem podobným pěnkavě obecné.

V loňském roce bylo ve Stonařově (JI) přestěhováno čapí hnízdo. I když vše probíhalo bez problémů, o úspěšnosti můžeme mluvit až počátkem letošního května. Nové hnízdo je obsazeno čapím párem, který ho ubránil před dalšími zájemci a opravil novými větvemi. Pravděpodobně od 2. května sedí samička na vejcích.

Na poště ve Stonařově mají nového "spolupracovníka". Již asi měsíc využívá strakapoud velký anténu na střeše budovy místní pošty k bubnování, které se rozléhá do okolí. Denně vytrvale buší na úchyt antény k tyči, kde našel nejlépe a nejhlasitěji rezonující místo. Tento daleko slyšitelný zvuk je jistě zajímavou zprávou pro okolní strakapoudy. Menší pochopení pro jeho výkon mají obyvatelé domu. Bubnování se ozývá pravidelně v půl sedmé ráno a stalo se "spolehlivým" budíkem. (Víkendy prý strakapoud neuznává.)

Před několika lety jsem se pokoušel (ne příliš úspěšně) o fotografování ptáků fotopuškou zn. ZENIT. Z tohoto období si vzpomínám na své první pozorování moudivláčka lužního. Při pochůzce kolem rybníka poblíž Telče jsem zahlédl typické hnízdo zavěšené nad vodní hladinou. Dva moudivláčci nerušeně pokračovali v dokončování stavby, i když jsem se přibližoval. Za chvíli jsem už balancoval na silné větvi vrby ve snaze se přiblížit co nejvíce. Ptáci si mne vůbec nevšímali, a tak jsou poslední snímky ze vzdálenosti asi 5 m. Bohužel mírně proti světlu. Vše bylo však bohatě nahrazeno dlouhotrvajícím obdivováním obratných stavitelů.

Po úspěšném přestěhování čapího hnízda ve Stonařově v r. 2001 jsme netrpělivě četli zprávy o návratu čápů na hnízda v různých místech republiky. Když se objevily první zmínky o čápech na Vysočině, naše napětí vyvrcholilo. 15. dubna byl zaznamenán první přelet nad obcí, 19. kroužení a 20. jsme konečně zaznamenali přítomnost čápa na novém hnízdě.

Při procházce po polích a loukách nebo v blízkosti rybníků můžeme zaslechnout téměř naříkavý hlas. Když pak spatříte ptáka velkého jako holub s širokými křídly, máte jistotu, že jde o čejku chocholatou. Ta vám může předvést své obdivuhodné zásnubní lety s prudkým klesáním, obratem těsně nad zemí a dalšími ukázkami letecké akrobacie na vysoké úrovni.

Objevuje se během března, ale na nezanrzajících vodách ji můžete zahlédnout i v průběhu zimy. Hnízdí na rybnících, rybníčcích s pobřežními porosty rákosu, ostřice ap., v bažinatých oblastech s vodní plochou. Potápku malou častěji uslyšíte než uvidíte, protože se ozývá výrazným "bibibibibi" (rychlá frekvence, ke konci klesá), ale skrývá se v rákosovém porostu a často se potápí.

Většinou počátkem března (může i přezimovat) se objevuje a zpívá příjemným hlasem tento pták velikosti vrabce. Běžně ho můžeme vídat v zahradách, parcích i v lesích. Nejvíce se zdržuje v křovinách nízko nad zemí, ale může zpívat i na vrcholcích vyšších stromů. Hnízdí na zemi v různých dírách v příkopech, na mezích, před časem jsem nalezl hnízdo červenky v odhozené plechovce od barvy.

I když tomu jméno ptáka nenasvědčuje, vídám ho téměř každé jaro na polích a loukách. Většinou na zemi nebo na bylinách a keřích. V hnízdním období jsou ovšem jeho domovem porosty na březích rybníků, řek, bažiny nebo vlhké louky. Sameček se dá snadno rozeznat podle černé hlavy, samička má hlavu hnědou se světlými pruhy.

Za letošního neobvyklého oteplení se již v polovině února začali objevovat první "poslové jara". Po zprávách z nížin o pozorování skřivanů, špačků a čejek jsem je několik dní marně vyhlížel. Dočkal jsem se 18. února za poměrně chladného a větrného počasí. Asi 20 skřivanů protahovalo nízko nad polem a společně s velkým hejnem kvíčal hledalo na louce potravu 10 špačků.

Na Vysočině se zachovaly ostrůvky bukových porostů většinou ve vrcholových oblastech zalesněných kopců. Na jednom takovém místě v blízkosti Telče často vídám naše největší zástupce šplhavců - datly černé. Na velkou vzdálenost se ozývá jejich "kliéé" (sedí) a následné "krikrikrikrikri" (za letu). Tentokrát jsem zahlédl i část jejich toku. Dvojice datlů pokřikovala ve větvích buků, byla vidět honička mezi stromy a zaslechl jsem i bubnování.

Již několik let vždy u únoru nebo březnu chodím na blízký kopec, odkud je rozhled na okolní pole a louky a vyhlížím pilichy. I letos nad oraništěm "zasvítil" nízko letící světlešedý dravec (samička je převážně hnědá). Při pomalém letu s křídly ve tvaru písmene "V" pátrá po kořisti (v tuto dobu hlavně hraboši). Moták pilich u nás místy hnízdí, protahuje a může i přezimovat.

V únoru, v závislosti na počasí, netrpělivě očekáváme přílet prvních ptačích druhů. Právě v tomto období začínají zpívat někteří přezimující ptáci. Patří mezi ně i jeden z našich nejběžnějších - strnad obecný. Jeho často opakované "ci ci ci ci cíí" mi vždy připomíná, že jaro je za dveřmi.

Na lesní cestě jsem zaslechl nezřetelné hlasy z vrcholků vzrostlých smrků. Při jejich prohlížení dalekohledem jsem si uvědomil, že jsou obsypány šiškami a hned "mě napadly" křivky. (Naposledy jsem je pozoroval v zimě 1992-93, kdy se zdržovaly přímo v obci a 15. května 1993 již byla vidět odrostlá mláďata.) Po chvíli pátrání jsem měl štěstí. Malá skupinka křivek obecných právě vybírala pomocí svého překříženého zobáku semena. Občas při tom visely i hlavou dolů. Šupinky šišek jsou pak rozštípnuté na dvě poloviny. Výskyt křivek je závislý na úrodě smrkových šišek, při dostatku potravy mohou zahnízdit i v zimě. (Hnízdo je hluboké se silnými stěnami, vystlané mechem a lišejníkem.)

Místy u nás hnízdí, ale protože jde o drobného nenápadného ptáčka, můžete ji snadno přehlédnout. V zimě je naděje na pozorování větší, protože se pohybuje v hejnech a navíc k nám zalétají čečetky zimní i ze severu. Když uvidíte hejno ptáků menších než vrabec, jak v korunách bříz nebo olší vybírají semena, často visí i hřbetem dolů a jsou stále "v pohybu", přemýšlejte o čížcích (zelenožlutá barva) nebo o čečetkách (červená na hlavě a hrudi samečků).

Objeví se většinou znenadání, proletí mezi stromy, přehoupne se přes štít domu a je pryč. Takto může proběhnout setkání s dravcem velikosti hrdličky, krahujcem obecným. Samice je podobně jako u jestřába větší než samec. V zimě často loví drobné ptáky v blízkosti lidských sídel. Jeho krátká křídla mu umožňují rychlou změnu směru. Měl jsem možnost pozorovat několikrát jeho přepad sýkorek na zahradě, sledoval jsem jak ulovil drozda kvíčalu i konipase horského letícího nad potokem.