Na mém krmítku se zatím neobjevila ani noha (ptačí), a tak k novému roku přijměte alespoň obrázek, na kterém si začátečníci mohou ověřit své znalosti (ukazovátko) a podívejte se na doporučení na stránkách
ČSO - zimní přikrmování ptáků.

Vyzkoušejte zajímavou stránku s obrázky, hlasy i testem.
Poznáváme vtáky

Pořídil jsem digitální foťák a nadšeně vyrazil k rybníkům kolem Ostravy, abych se podíval jak to tam na podzimním tahu žije a snad i nafotil k článečku nějaké fotky. Na několika místech jsem narazil na volavky bílé. Fotka u článku je jediná povedená, dělaná asi na 70m. Samozřejmě, že když se volavky rozletěly mým směrem, došli mi baterie. Takže další druhy můžu popsat zase jen slovně. Z potápek je častá potápka roháč, sem tam se objeví kormoráni, rackové bouřní nebo třeba poláci velcí. Také kolem břehů je živo. Mlynaříci dlouhoocasí nebyli v létě příliš vidět a teď jsou úplně všude. Nejsou bojácní a k člověku někdy přiletí až na metrovou vzdálenost. Chtěl jsem toho využít, ale celá akce probíhala v rytmu: najít - zaostřit - frnk.......Kdykoliv jsem se chystal cvaknout, poodletěl mlynařík na jinou větvičku a hopsal kolem mě, jako by si se mnou hrál a docela ho to bavilo. Ale ať se dařilo fotit nebo ne, venku u rybníků bylo prostě nádherně.

Koncem října jsme projížděli nedaleko Třeboně a množství ptáků na hladinách rybníků nás často přimělo k zastavení. Z hráze Záblatského rybníka jsme měli možnost pozorovat lžičáky pestré. Hejno několika stovek ptáků sice odletělo o kus dále, ale i tak se dalo i pouhým okem rozeznat, že nejde o běžný druh kachen. Při použití dalekohledu bylo jasno. Napočítal jsem asi 400 lžičáků a menší množství poláků velkých. Právě v říjnu lžičáci protahují přes naše území v největším počtu. Poznáme je zejména podle rezavých boků a dlouhého zobáku.

Některé ptačí druhy nejsou jednoznačně tažné a část jejich populace u nás může přezimovat. Patří mezi ně i strnad rákosní a linduška luční, se kterými se můžeme setkat během podzimu a zřídka i v zimě. Oba dva druhy jsem zahlédl při své říjnové procházce po okolních polích. Hejno asi dvaceti lindušek při vyplašení neodletělo daleko a mohl jsem je porovnat s o něco většími protahujícími skřivany. Párek strnadů rákosních seděl na vrcholku nedalekého keře. Sameček již měl hlavu zbarvenou šedohnědě (černou má ve svatebním šatě) a podobal se samičce, která má však na hlavě světlé pruhy.

Po přečtení nadpisu jistě část čtenářů očekává návštěvu u chovatele exotického ptactva, ale věřím, že se ozve i někdo, kdo doma zvolá: "Vidíš, smáli jste se mi a tady o tom píší". Rok co rok se touto dobou objevují hlášení o pozorování kolibříka sajícího v letu nektar z květů na zahrádce, za oknem, na louce... Kdybychom byli někde na vhodném místě ve střední nebo jižní Americe, nebylo by to nic divného, ale u nás, kde nemáme kolibříky ani v ZOO? Vysvětlení je však prosté. Nejde vůbec o ptáka, ale o motýla dlouhozobku svízelovou (Macroglossum stellatarum) patřící k lišajům, kteří jsou na rozdíl od ní vesměs aktivní jen v noci. Protože má velmi dlouhý sosák, vůbec neusedá na květy jako jiní motýli, ale v letu zasune sosák přímo do květu až k nektaru. Velmi rychlými pohyby křídel se přitom dokáže udržet na místě ve vzduchu jako miniaturní vrtulník. Jindy zase celý květ obtančí a svůj sosák stále přemisťuje na další místa, kde neomylně najde novou porci sladké šťávy. K dokonalému zmatení nezasvěceného pozorovatele pak přispěje vzhled zadečku, který je nezvykle tvarovaný a vybarvený, takže jen dokreslí iluzi kolibříka vířícího vzduchem. Pokud na tohoto tvorečka někde narazíte, zastavte se na chvilku a jen tak se dívejte. Určitě to stojí zato.

Během rodinné dovolené jsme na nějaký čas pobývali v okolí Oravské přehrady na Slovensku. Předem jsem netušil o jak význačné území se jedná z hlediska počtu druhů (nejen ptačích). Přečtení informační tabule na břehu, kde stálo, že zde bylo zaznamenáno 92 ptačích druhů spjatých s vodou, mě donutilo tasit dalekohled. Nebylo možné abych alespoň něco neviděl.

Nejsnadněji pozorovatelné byly druhy racek bělohlavý a rybák obecný. Posedávali na kůlech trčících z vody a pomalu se po hladině přibližující šlapadlo je nevyvádělo z míry. Loďka nebo šlapadlo je vůbec výborný prostředek k pozorování (krom focení), protože se ptáci nějak méně bojí, než když se někdo blíží po břehu. Břehy a při nižším stavu vody odkryté bahnité dno ovšem umožňuje pobyt vícero druhům bahňáků. Husté křoviny pak dovolí přiblížit se pozorovateli tak blízko, že vidí každý detail zbarvení. Zaznamenal jsem více druhů, ale z nedostatku znalostí jsem určil jen relativně běžné vodouše bahenní a vodouše kropenaté.

Okolí je známo výskytem orla křiklavého, kterého jsme měli to štěstí pozorovat vcelku z velké blízkosti. Seděl na soustavě dřev pro sušení sena a nejevil přílišné rozpaky na blížícími se objektivy. V sedě ho určit bych si netroufl, ale on se dobrovolně ukázal ze všech stran kroužením nad našimi hlavami ve výšce maximálně 20 metrů.

Člověk nemusí ani příliš cestovat a dostane se od přehrady do kopců, kterým dominuje Babí hora (1722m). Cestou nahoru se prochází straým smrkovým lesem, kde se rozléhá hlas ořešníků kropenatých, pokřik krkavců a nebo například jestřábů. V ještě větší výšce, v pásmu kleče a výš je množství pěvušek podhorních.

Jižně od přehrady, ve výšce něco přez 1000 m, jsme v podvečer postavili stany. Několik metrů od stanu byl smrk, na němž se k našemu údivu objevil, nebo tam snad dokonce celou dobu seděl: kulíšek nejmenší. Vyplašilo ho, že jme náhodou procházeli asi v metrové vzdálenosti. To na něj bylo příliš, vykvikl a poodletěl na vedlejší strom, díval se na nás a kroutil hlavou jako orientální tanečnice. Když už měl našeho nadšení nad hlavu, odletěl úplně. Za půl hodiny, během které stačila nastat téměř tma, se opět zničehonic objevil, přeletěl těsně kolem nás a usadil se na svůj oblíbený smrk.

Počátkem července jsme navštívili Králický Sněžník. I když šlo hlavně o turistiku, ani ornitologie se nedala úplně pominout.
V hlubokých údolích potoků byli běžní konipasi horští, zato skorce vodního jsem zahlédl až po šesti kilometrech chůze. Na svazích ve vzrostlém smrkovém lese s občasnými buky byl mimo jiné vidět hýl obecný, datel černý, často se hlasitým zpěvem ozýval střízlík obecný: hlas, mp3, 88 kb. Několikrát jsme zahlédli čápa černého, jak při kroužení nad údolím, tak i lovícího v potoce. Kos horský s bílou náprsenkou se ozval jen jednou. Na horní hranici lesa se objevil ořešník kropenatý a s pokřikem přeletělo hejno křivek obecných. Ještě výše poletovali v hojném počtu lindušky horské a nad hlavami se nám občas mihla skupinka rorýsů obecných.

Jednou jsem se vydal do jednoho mého místa, kde pozoruji cvrčilky zelené, chřástala vodního ( pouze slyšel v porostu rákosu), rákosníky velké atd. Čekal jsem ještě 30 minut, jestli se něco bude dít a hle, za mnou stál krásný čáp černý. Bohužel jsem ho vyplašil. Šel jsem o 500 m dál, kde je malé jezírko s kuňkami žlutobřichými. Byl jsem 200 m od jezírka a prudce jsem se zastavil. Opět jsem uviděl čápa černého. Rychle jsem se skryl za strom, aby jsem neměl smůlu jako minule. Byla to nádhera. Přiblížil jsem se k němu a náhle přiletěla volavka popelavá. Byla to veliká vzácnost vidět čápa a volavku vedle sebe, jak loví na tak malém jezírku. Když jsem se vracel z mé výpravy, byl jsem potěšen takovou přítomností a pomyslil si, že taková nádhera se nevidí každý den!

Zkuste si sami ověřit své znalosti v poznávání ptačích druhů.

Na obrázku sice nesouhlasí poměry velikostí, ale přesto doufám, že budete úspěšní.

Pro ověření odpovědi stačí ukázat na příslušnou kresbu.

Mimo letní měsíce má jilemnické nebe pod kontrolou poštolka, která působí trochu jako dohled nad pořádkem. Začátkem května se však situace náhle změní. To se vrací početná letka rorýsů, aby bez kompromisu ovládla vzdušný prostor nad Jilemnicí. Můžeme je spatřit v nedohledné výšce, kde se ztrácí jako malé tečky, jejich letky se ale míhají s charakteristickým křikem i mezi domy, kde si budují hnízda. Svou úžasnou energií tak vyplňují nebe a všechno ostatní se musí uskromnit. V tuto dobu už sedí na vajíčkách a co nevidět budou mít mláďata, o která se starají až 50 dnů. Jejich hnízdo můžeme nalézt často v podkroví starších domů, je to nenápadná vyleželá mistička o průměru asi 7 cm a v něm 2-5 bílých vajec. Jestli na tomto místě hnízdili rorýsi i minulý rok, můžeme téměř jistě říci, že to jsou ti samí jako vloni. Dožívají se totiž 21 let a vždy se vrací na stejná hnízda. Zajímavé je, že rorýsové se po zemi neumějí pohybovat, slabými nožkami se pouze přichycují na svislých stěnách. Denně nalétají až 1000 km rychlostí téměř 90 km/h a v letu dělají úplně všechno. Koupou se, jedí, páří se a odpočívají, ale spí raději někde v hnízdě. Protože jsou schopni orientovat se pomocí echolokace, je možné, že mohou létající hmyz lovit i v noci. Obratným letem loví hmyz do širokého zobáku jako do síťky a pokud krmí mláďata, obaluje kořist slinami. Teprve když nashromáždí v zobáku balíček obsahující až 1500 jedinců drobného hmyzu, předá ho mláděti do zobáku. V deštivých dnech, kdy hmyz nelétá, rorýsi strádají. Mláďata se tomuto hladovému období dovedou přizpůsobit snížením tělesné teploty, počtu vdechů a celkové látkové výměny. Upadají do jakéhosi strnulého stavu, do „letního spánku", v němž nepříznivé dny přečkávají. Jsou schopni takto přežít i více než 10 dnů i když ztratí 53% své původní hmotnosti. Dospělí ptáci toto umění neovládají, ale přesto vydrží bez potravy čtyři a půl dne, ovšem i oni „zhubnou" asi o 38% své tělesné hmotnosti. Pokud nepříznivé počasí zastihne rorýsy na začátku nebo v průběhu snůšky, většinou 1-2 vejce z hnízda vyhodí nebo snůšku opustí.

Za poslední měsíc jsem se několikrát setkal s hlasem chřástala polního a vodního. Bohužel, zahlédnout ho se mi ani v jednom případě nepodařilo.
Chřástala polního jsem zaslechl v jeho typickém prostředí, na hustě zarostlé louce s trávou po kolena. Vydal jsem se směrem, odkud se ozval a doufal, že se mi poštěstí ho i vidět. Asi metr od místa, kde jsem ho doufal objevit, se ozval znovu, tentokrát ovšem potichu, spíše jakýmsi syčením a chrčením. Z místa se nehnul a mě napadlo, zda už tam nemá hnízdo a tak jsem ho nechal na pokoji.
Chřástal vodní žije v odlišnémé prostředí, v porostech rákosu a podobně. Ukrýt se dokáže také velice dobře. Seděl jsem na kraji rybníka a pozoroval motáky létající nad rákosím, vydržel jsem asi 15 minut a pak se zvedl k odchodu. Ani ne po třech metrech, kousíček od místa pozorování, jsem uslyšel nezaměnitelný hlas chřástala vodního. Samozřejmě z místa hustě zarostlého , takže ani tentokrát jsem nezahlédl ani stín pohybu. Sice mě je výskyt udělal radost, ale vědomí toho, že jsem seděl těsně u něho a neviděl, mi přeci jen tuto radost trochu zkalilo.

Při nedávné návštěvě Jižních Čech jsme po delší době opět viděli břehule říční. Tentokrát to nebylo v opuštěné pískovně, ale narazili jsme na ně při prohlížení hladiny rozlehlého rybníka dalekohledem. Využily k zahnízdění sesutý břeh ostrůvku a v asi 1 m vysoké hlinité stěně vyhloubily své nory, většinu co nejvýše nad hladinou. Pozorování břehulí bylo ztíženo velkou vzdáleností, která však ptákům v tomto případě zajišťovala klid.

V tomto týdnu jsem si několikrát vyšel na nedaleké louky. Bylo to vždy již pozdě odpoledne. Kromě obvyklých ťuhýků obecných a bramborníčků hnědých, kteří sedávají na vrcholcích keřů a bylin jsem si všiml i lindušky luční. Je to nenápadný pták velký asi jako vrabec, skvrnitý s poněkud delším ocasem. Nejzajímavější však bylo zaznamenání přítomnosti chřástala polního (Crex crex). Ozýval se vytrvale svým drsným hlasem, který zní podobně jako jeho latinský název. Žije skrytě na loukách a polích a spatřit ho je velmi vzácné. Zato jeho hlas bývá večer a v noci daleko slyšitelný.

Na stránkách ČSO je článek o nebezpečných rourách a komínech, které mají na svědomí mnoho ptačích životů. Připomělo mi to jednu událost, která měla trošku lepší konec.
Stál jsem u rohu domu a uslyšel z okapu šramot. Po chvilce už bylo jasné že jde o nějakého ptáka, který tam zapadl a teď se snaží vyletět ven. Bohužel, okap byl svařovaný a tak jediná možnost na záchranu by byla ho rozřezat. Nedělalo mi to moc radost, ale odešel jsem. Po dvou hodinách jsem tam tudy procházel znovu, v okapu bylo ticho, ale o 3 metry dál jsem zaslechl jakési ťukání. Bylo to ze septiku, tedy z poklopu k němu. Zvědavě jsem ho nadzvedl a uviděl vrabce, který bleskově vyletěl mezerou a radoval se ze znovu nabyté svobody. Teprve potom mi došlo, že roura z okapu je propojená s onou jímkou a vrabec se statečně dokázal dostat celou tmavou cestou až k poklopu. No, a pak už zbývalo jen zaklepat, aby někdo otevřel.

Můžeme se s nimi setkat pochopitelně u rybníků s rozsáhlejším rákosovým porostem, ale například rákosník zpěvný může mít k vodě daleko a spokojí se i s porostem kopřiv. Tentokrát jsme rákosníka nejen slyšeli, ale i viděli, což už není tak běžné. U rybníka nedaleko Telče zpívalo několik jedinců rákosníka proužkovaného. Nebylo snadné je zahlédnout, ale nakonec jeden z nich vylezl o něco výše z husté spleti stébel a pokračoval ve zpěvu asi 10 metrů od nás. Byl vidět typický rezavý kostřec i proužky na hlavě.

Při vyjížďce na kole po polní cestě jsem zahlédl několik bramborníčků hnědých a splečně s nimi přede mnou odlětěli dva o něco větší ptáci s jasně viditelným bíle zbarveným kostřecem. To je společně s tmavou páskou přes oko (samička ji nemá) hlavní poznávací znak bělořita šedého, ptáka o něco většího než vrabec. Zdržuje se převážně na zemi a létá také nízko nad terénem. Jeho typickým prostředím jsou kamenitá a skalnatá území, ale na tahu jsem ho již několikrát zastihl na polích, nejčastěji na oranici.

Zrovna jsem neúspěšně pátral po zpívajícím slavíkovi, který mi stále unikal aniž bych ho spatřil, když se mezi stromy rychlým letem cosi prohnalo a usadilo asi 10-12 metrů daleko. Než jsem tam zamířil dalekohledem, abych se podíval, co je ten letec zač, ozvalo se zakukání. Kukačku většinou jen slyším, takže jsem zaostřil abych si ji (tedy jeho, byl to samec) prohlédl. Díky tomu jsem byl svědkem malého zápolení. Jeden z malých pěvců, asi strnad, kukačku spatřil a rozhodl se, že ji vyžene. Divoce na ní nalétával, ale nechtěla se dát a jen po něm syčela. Pak si chvíli odpočinul a znovu. To už kukačka nevydržela a odletěla o kus dál, kde se usadila na drátě.

Při cestě na druhou nejvyšší horu Nízkých Tater Chopok (2024 metrů nad mořem) mě zaujal vysoko kroužící dravec. Poznal jsem ho až s pomocí dalekohledu a určil dospělého orla skalního, kterého jsem rozpoznal podle jeho typické hnědošédé kresby s roztaženými letkami. Po chvíli se začal snášet dolů , aby ulovil malého zajíce. Úlovek se mu nepodařil a proto vystoupal a uletěl. Bylo to zajímavé pozorování a také vzácnost, protože jich na Slovensku žije pouze něco málo přes 100 a v České republice již nehnízdí.

V převážně smrkovém lese navštěvuji občas nevelkou oblast, kde se zachovaly zbytky původního bukového porostu. Tentokrát mne zaujal vršek zlomeného buku, na kterém bylo větší množství čerstvých děr. Při použití dalekohledu jsem mohl pozorovat samičku žluny šedé (nemá na hlavě červenou čepičku) při práci. Vytrvale zvětšovala největší z otvorů a již v něm téměř mizela. Byl to pravděpodobne již několikátý pokus o vyhloubení dutiny. V ostatních místech asi narazila na příliš tvrdé dřevo stromu, který teprve začínal odumírat.

V minulém týdnu jsem ho zahlédl několikrát. Vždy u rybníků na bahnitých březích, kde se zdržuje v době tahu. Je to pták velký téměř jako kos s bílou spodní stranou a ocasem, na kterém se dají rozeznat tmavé proužky. Od velmi podobného vodouše bahenního se dá nejlépe poznat za letu. Vodouš kropenatý má tmavou spodní stranu křídel. Později ho můžeme spatřit v lesích blízko vody, vhlkých bažinatých lesích, kde na rozdíl od ostatních bahňáků hnízdí na stromech, často např. ve starých hnízdech drozdů.

Po menší druhé zimě nastal teplý víkend a prostě nešlo zůstat doma. Výlet odstartoval hned na kraji Opavy Bramborníček černohlavý svým zpěvem a nad vodou se prohánějící "moje" první vlaštovka. Začátek byl slibný a tak to i pokračovalo. Budníčci menší se proháněli kde se dalo a k hnízdění se na mnoha místech chystaly kachny divoké. Dvě poštolky si usmyslely přistát na louce poblíž zajíce, který nad tím projevil svou nelibost a vyběhl na ně. Ještě než stihly vyletět do větší výšky, několikrát za nimi vyskočil. I když jde o stránky o ptácích, musím zmínit jednu zajímavost. Procházel jsem pod stromem, když na větev asi metr nad mou hlavou vyskočila veverka. V tlapkách svačinu, do které se hned pustila. Celou dobu mě ovšem sledovala a já se ani nehnul. Když dojedla, odhodila zbytky a upřeně se na mě zadívala. Protože jsem očividně nepochopil co chce, poskočila a začala na mě povřískávat. Stále jsem se nehýbal a tak na chvíli strnula a pak to zkusila znovu, tentokrát s máváním ocasem a bojovným poskakováním. Řekl jsem si, že to stačí a odcházel. Sotva po pár krocích spokojeně kníkla a seběhla ze stromu. Jak byla zaplavena pocitem vítězství nad zahnáním člověka, vrhla se velice rychle na zajíce, který se krčil opodál a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Vzal samozřejmě do zaječích. Veverka pak skočila na jiný strom, dát si po té námaze malého šlofíka.

Příroda se prostě předváděla a bylo stále co pozorovat a na co se dívat. Ještě před koncem těsně u města se na poli vyrojilo hejno asi 40ti konopek obecných a tím byl celý den zakončen.

Včera jsem se zastavil na mých oblíbených rybnících nedaleko Dobříše. Byl jsem zvědav na tu ptačí "havěť" která musí v těchto dnech dost trpět. Zima se totiž opět vrátila a tady napadli asi 3cm sněhu. Přijíždím k rybníku a už to vidím. Na břehu napůl vypuštěného rybníka postávají kachny divoké. Zobáky zastrčené pod křídlo a stojí střídavě na jedné a pak zase na druhé noze. Postává zde i osm volavek popelavých, ale ani ony nemají radost ze sněhu a studeného větru. Jen konipásci bílý poletují podél břehu a určitě hrozně nadávají. V místě přítoku kde je jeden z mála kousků volné vody hledají potravu čtyři bekasiny otavní. Ty se tváří, že jim nic nevadí. Postávají tu i čejky chocholaté a přiletěli dokonce dva kulíci říční. Opravdu je všechny lituji, já bych z vytopeného auta na ten studený vítr nevylez. Už se chystám odjet, když nad rybníkem proletí ptáček. Na první pohled bych řekl, že to je vlaštovka. Zvedám dalekohled a opravdu první vlaštovka obecná, chudák vybrala si snad to nejhorší počasí.

O víkendu jsme se ženou dali přednost vycházce na zalesněný kopec nedaleko Telče a nelitovali jsme. Les přímo hýřil ptačími hlasy. Stále byly slyšet pěnkavy obecné, monotóním clip-clap clip-clap se ozývali budníčci menší, jakoby smutným hlasem zpívala červenka, švitořivě nenápadná pěvuška modrá, ze smrkových korun jsme zaslechli slabší hlasy uhelníčků a z dálky táhlé kliééé datla černého. Několikrát jsme zahlédli i zaslechli ořešníky kropenaté, kteří již koncem března začínají hnízdit. Typické jsou pro ně horské lesy, ale i ve vyšších polohách na Vysočině se s nimi můžeme setkat. V ostrůvku bukového lesa vyletěl z dutiny po datlech holub doupňák. Dobře byla vidět jeho načervenalá hruď. Za odpočinku na prosluněné pasece se na obzoru objevil tmavý bod, který se přibližoval. S překvapením jsme zjistili, že je to čáp černý.

Již po několikáté jsem zabloudil k bývalé cihelně mezi poli a loukami. Na necelém hektaru jsou mohutné listnaté stromy s keřovým podrostem, smrkové mlází, močál připomínající jezírko, polorozpadlé zbytky budov a dosud stojící komín. Vše již 30 let neudržované. Tentokrát jsem zahlédl první jarní pěvušku modrou, budníčka menšího a poprvé se letos objevili i králíčci ohniví (oranžový, černý a bílý proužek na hlavě). Sýkorku s černou čepičkou jsem určil bezpečně, protože se ozvala svým dé dé dé - sýkora lužní. Pod keři hledali potravu kosi, z okolních luk přilétali drozdi brávníci a kvíčaly, objevila se i sojka, hlasitě zpíval sameček pěnkavy a na komíně odpočívala poštolka. Brzy se tady zabydlí i rehek domácí, červenka, pěnice černohlavá ... mohl bych vyjmenovat ještě mnoho druhů.

Začalo jaro a s ním začal i tah bahňáků, ptáků vázaných na vlhké louky, břehy rybníků a podobná prostředí. Protože většina pouze protahuje, je šance na pozorování právě teď. Protahují jednak po polích (například včera se u Opavy pohybovalo hejno čejek chocholatých v nepřehlédnutelném počtu asi 200 ptáků) a také dělají zastávky na dnech vypuštěných rybníků. I kdyby na první pohled takové bahnité dno se spoustou menších louží vypadalo pustě, při pozorném prohlédnutí je možné zahlédnout menší druhy, jak pobíhají bahnem a vodou.

I do okolí Dobříše se vrátilo jaro. Při procházce okolo polí jsou slyšet skřivani, ale u vody začíná být také živo. Na rybnících u Svatého Pole nedaleko Dobříše se objevilo osm čejek chocholatých. Postávají na břehu a odpočívají po návratu. Na bahnité mělčině hledá potravu pět kačerů čírky modré spolu se čtyřmi samičkami. Na hladině plave šest párů kachen divokých. Vrátili se také labutě, které zde každoročně hnízdí. Dalekohledem vidím na protějším břehu pobíhat konipáska lučního ve společnosti dvou konipásků bílých.

Jeden z nejmenších ptáků (společně s králíčkem a střízlíkem) je zajímavý mimo jiné i výrazně dlouhým ocasem. Mlynařík dlouhoocasý se mimo období hnízdění ve skupinách nebo menších hejnech potuluje po lesích, zahradách a parcích, často ve společnosti různých druhů sýkor. Ještě tento týden jsem jedno takové hejnko zahlédl. Brzy však začnou mlynaříci tvořit páry a stavět své zvláštní kulovité hnízdo z mechu a lišejníku. Vyskytuje se ve dvou formách: středoevropská má tmavý pruh přes oko a severoevropská celou hlavu bílou.

Předchozí článek natolik navnadil, že jsem se v sobotu vydal podívat se trochu na jih, ze zasněžené Opavy. Se svým bratrem jsem obešel celou střední nádrž a celou cestu bylo na co se dívat. Ani nemá smysl všechno jmenovat, napočítal jsem 32 druhů a to jen na vodě a březích. Už při příchodu nás přivítalo hejno Volavek bílých a popelavých. Pohled na pomalu se zvedající hejno je opravdu zajímavý. Kousek od nádrže poletoval Moták pochop a vysoko nad nádrží kroužil velký dravec, možná orel, ale byl příliš vysoko. Informace o orlech a husách se asi dost rozšířila, protože jsme cestou potkávali nadšence s dalekohledy, kteří nám kladli otázky "Kde jsou tady ty husy" a podobně. Místo je díky nastupujícímu jaru velmi příjemné a vyplatí se udělat si výlet.

Po zprávách o nezvykle velkém množství divokých hus, které se zdržují na novomlýnských nádržích pod Pálavou jsem ani já neodolal. Mimo tisícových hejn hus velkých, běločelých (bílá skvrna nad zobákem a tmavé pruhy na břiše) a polních (tmavší zobák) jsme zahlédli i morčáky velké (dlouhý červený zobák) a mnohem menší morčáky bílé. Až téměř k hrázi připlul pár zrzohlávek rudozobých (kačer má vysokou zářivě hnědou hlavu). Na ledě posedávali mořští orli (napočítal jsem jich 11), kormoráni si sušili mokré peří. Zásluhou pracovníků CHKO a jejich stativového dalekohledu jsme viděli i vzácného hosta - bernešku bělolící. Zaznamenal jsme i množství dalších druhů. Hoholy severní, poláky chocholačky a poláky velké, volavku popelavou i bílou, labutě velké, čejky a několik druhů racků. Chvílemi člověk nevěděl, kam dřive zamířit dalekohled. Pro nás z Vysočiny to byl malý ornitologický svátek.

V nížinách je situace určitě jiná, ale na Vysočině byl včera asi první den bez silnějších ranních mrazů a hned to bylo znát. Cestou do školy mi zazpíval strnad obecný svoji "jarní písničku", potom jsem zahlédl první dva špačky, kteří obhlíželi budky, modřinky si budku již chystaly a odpoledne se z blízkého lesa ozýval jasný hlas drozda brávníka. Skřivany očekávám každým dnem. I když zima mohla být zejména na nezamrzajících vodách zajímavá, to pravé je pro ornitology vždy jaro.

Až dosud jsem si myslel, že nejranějším ptáčkem je kos. Do práce chodívám po šesté hodině a vždy to byl jedině kos, kterého jsem cestou vídal. Až dnes ... Bylo kolem půl šesté a nechtělo se mi z postele. Najednou mne zaujalo rytmické klepání na balkónu. A že to byl docela rachot! Takhle brzo!! Vyskočil jsem a přes sklo dveří jsem viděl malého ptáčka, který, jak se mi zdálo, se snaží rozbít krmítko. Dlouho jsem ho pozoroval (ve tmě, přes zamlžené sklo), než jsem přišel na to, že to není datel, ani brhlík a asi ani strakapoud a že se asi vůbec nesnaží ze dřeva krmítka dostat brouka (co by tam taky brouci dělali?), ale že si drápkem drží semeno slunečnice a rychlým klováním se ho snaží zbavit slupky. Určitě se mu to podařilo (několikrát), pak vskočil z okraje krmítka, na kterém seděl, dovnitř , pak rychle zase ven a zase ty rány - proces se opakoval. To vše za velkého šera, bez světla velkoměsta. Jak pak poznat o koho šlo? Rozlišil jsem jen v siluetě - tenký zobáček, úzký ocásek a velikost vrabce - asi šlo o nějakou sýkorku. Málem mi ujel autobus, ale říkal jsem si, že tohle ranní ptáče asi dneska doskáče daleko!!

O tom, jak se Drozd kvíčala potuluje po krajině v opravdu velkých hejnech jsem se do této doby pouze dočetl. Teprve v sobotu jsem měl to štěstí vidět to na vlastní oči. Na silnici mezi poli sedělo snad kolem padesáti drozdů, kteří jenom velmi neochotně uhýbali před autem a nepřibrzdit, několik by jich tam asi zůstalo. Ze silnice jen poodlétli a bez známek plachosti sledovali jeho průjezd. Podíval jsem se jak se rozlétávají do stran a uviděl hlavní hejno, po obou stranách silnice, na poli a na stromech, čítající několik stovek jedinců. Prostě kam oko pohlédlo - drozdi.

Za zimních večerů jsem měl možnost nahlédnout do "Vlastivědy moravské". Je to rozsáhlé dílo vydávané Musejním spolkem v Brně na počátku minulého století. I když jsou jednotlivé svazky zpracovávané po okresech zaměřeny hlavně na historii a národopisné informace, v mnoha dílech jsou v kapitole zvířena zmínky o ptactvu, často o druzích, které jsou dnes ojedinělé nebo se již na našem území nevyskytují. Posuďte sami několik krátkých úryvků.

Zajímavo jest hnízdění tetřívka v nejbližším okolí Znojma. ... Koroptve ozobávají prý hrozny a tím velmi škodí vinohradům. Proto je lid pronásleduje tou měrou, že jich ubývá neustále. ... Zvláštností jsou kolonie hnízdících kvíčal v bažinatých hájích u řeky Dyje a u potoka Jevišovky a kolonie břehul v kolmých stěnách hlinitých. ... Ťuhýci, zvláště ťuhýk menší a dosti četný ťuhýk rudohlavý jsou nápadni svým množstvím. ... Sem tam někdy se usídlí ve skaliskách údolí Dyje párek drozda skalního (skalník zpěvný) a kolem něho několik párků rorýsův. Krásný mandelík obývá v hojném počtu a zdobí některé lesíky. ... Zřídka objevuje se ve východní části okresní, v rozsáhlých polích drop malý.

Zřídka ozývá se v polích křepelka, častěji sekáč (chřástel).

Specialitou honitby naší jest tetřívek, jež ve vyšších polohách jest velice hojný. ... Ozdobou kraje jest dudek, mandelík a ledňáček.

V r. 1879 byl u Štramberka pozorován šoupálek zední - zedníček skalní (Tichdroma muraria). Lamačům skály je dobře známý "karažija" čili drozd skalní (Monticola saxatillis). ... Na Odře vyskytuje se roháč žlutorohý.

Ptactva zpěvného ubývá; mizíť houštiny a keře na mezích a pokrajích lesů. ... Pýchou našich lesů jest však šlechta z rodu kurovitých: tetřívek a vzácně tetřev.

Cesta po Praze mě o víkendu docela překvapila. Hlavně množstvím ptactva na Vltavě. Kromě běžných druhů se v blízkosti břehu potápěly Potápky malé , na větvích několika stromů posedávali Kormoráni velcí, podél břehu poletoval párek Konipasů horských. Ve velkém počtu také na hladině pluje Polák chocholačka, na mělčinách postávají Volavky popelavé a sem tam je možné spatřit o něco výše nad řekou zakroužit velkého dravce. Na jednom ze sídlišť jsem zahlédl i otužilou Červenku obecnou, která se prozradila pohvizdováním, odlišným od všudypřítomných hlasů vrabců a sýkorek. S trochou štěstí a je možné se dočkat i mnohým dalších druhů, hlavně na řece. Každopádně má i velké město v zimě pozorovateli co nabídnout.

Při svých vycházkách do blízkého okolí vesnice mám v posledních měsících o zajímavá pozorování ptáků nouzi. Někdy nepotkám téměř "ani peříčko". Zůstává však jedna jistota - ťuhýk šedý. Skoro pokaždé ho vidím na vrcholku suchého stromu v poli u cesty. V nehorším případě posedává na blízkých drátech elektrického vedení. Část našich ťuhýků na zimu odlétá, ale zato zde přezimují jedinci ze severu. V tomto případě jde pravděpodobně o příslušníka rodiny, která loňského roku hnízdila na nedaleké borovici a suchý strom byl jejich oblíbenou pozorovatelnou i místem porcování potravy pro mláďata.

Při obhlídce krátkých nezamrzlých úseků řeky Opavy jsem na hladině zahlédl malou skvrnu. Se zájmem jsem se pokusil přiblížit a podívat, jestli jde o nějakého vodního ptáka nebo jen o nečistotu na hladině. Po přiblížení asi na 10 metrů se skvrna ponořila a zmizela. Zrakem jsem přejížděl řeku a ani po minutě se nikde nic neobjevilo. Pak se kousek od místa, kde se ponořila, objevila Potápka malá. Nevěděl jsem, kde se tam po tak dlouhé době najednou vzala. Pokusil jsem se přiblížit více a ona ihned jakmile si mě všimla zajela pod vodu. A zase dlouhou dobu nebylo nic vidět. Až přes objektiv fotoaparátu bylo vše jasné. Z vody jen o malý kousek dál se vynořila malá hlavička. Rozhlížela se na všechny strany, téměř neviditelná. Teprve, když si byla jistá že je čistý vzduch, vyplula jako ponorka na hladinu celá.

Les v zimě je na mnoha místech velmi tichý a někdy dá práci najít místo, kde se pohybují ptáci. Nedávno při procházce lesem jsem až po téměř kilometru uslyšel tiché pohvizdování. Po přiblížení jsem rozeznal hejno králíčků obecných a několik sýkorek putujících od stromu ke stromu. Sledoval jsem jejich přesun a uviděl jeden ze smrků, ke kterému se postupně slétali. Ze vzdálenosti asi deseti metrů vypadal jako úl, kolem kterého se rojí včely.

Orlovec říční protahuje pravidelně přes naše území a nějčastejší pozorování jsou z dubna a na podzim v září. Nedávná cesta do Brna mne ujistila i o možnosti zimního výskytu. Na rovném úseku silnice před Náměští nad Oslavou jsem již z dálky zaregistroval velkého světlého dravce na stromě těsně u silnice. Při nižší rychlosti bylo možné snadno rozeznat nezaměnitelnou tmavou pásku přes oko, a tak bylo hned jasné, s kým mám tu čest.

I v zimním období je káně naším nejběžnějším dravcem. I když se nám zdá, že káně lesní je stálý druh, je část ptáků, které vídáme přes zimu hosty ze severu a mnohá "naše" káňata naopak odlétají na jih. Navíc můžeme pravidelně vídat káni rousnou, která zde tráví zimu. Je to typický zimní host. Tzv. rousy (nohy opeřené až po prsty) se nedají z dálky rozeznat, a tak je hlavním rozlišovacím znakem světlý ocas s výraznou koncovou páskou a tmavé skvrny na křídlech.

I z pohodlí kuchyně venkovské chalupy bylo možné pozorovat různé druhy ptáků. Stačilo nasypat na parapet slunečnicová semena. Nejdříve se objevily koňadry a s nimi pár modřinek. Během odpoledne se pak na zahrádce s několika ovocnými stromy shromáždila rozmanitá ptačí společnost. Pěnkavy sbíraly zbytky jen na zemi, zato zvonci a vrabci polní přilétali se sýkorkami nebojácně na okno. Několikrát se ukázal i osamocený dlask, poseděl společně se zvonky na vršku švestky, ale na okno se neodvážil. Poněkud bojácně se projevili dva stehlíci a pro pár semínek přiletěla i ostražitá sýkora lužní (je možné, že to byla sýkora babka - jsou si velmi podobné a přes okno nebyl slyšet hlas).

Jeden z mála slunečných dnů před koncem roku jsem využil k odpolední vycházce. Když jsem zaslechl charakteristické husí kejhání, můj první pohled mířil vzhůru. Klín asi šedesáti hus divokých mířil k severu. Ptáci byli dost vysoko a než jsem stačil použít dalekohled, ještě se vzdálili. Přesto se mi podařilo určit husy velké. Severní směr udržovalo hejno stále jěště několik kilometrů, než mi zmizelo v dálce. Husy velké u nás hnízdí, část populace je tažná, některé přezimují na nezamrzajících vodách.