Obyčejní vrabci? Bohužel i ti přestávají být běžnými. Právě přes zimu se jejich početnost dá registrovat přesněji, protože se zdržují v hejnech. V naší obci je takových několik. Většinou v hustých živých plotech blízko silnice nebo dvorku s drůbeží. To jsou vrabci domácí. Na okraji vesnice tzv. "za humny" se můžeme setkat s vrabci polními. Poznáme je podle hnědé "čepičky" a tmavé skvrny na tváři. V jejich případě vím v nejbližším okolí pouze o jednom hejnu. Nějčastěji je v bezovém keři za kravínem.

Zdá se, že tuto zimu budeme mít možnost častěji pozorovat brkoslavy severní. Z větší vzdálenosti nebo za letu mohou připomínat špačky, ale při pozornějším pohledu si je nemůžeme splést. Ptáků s chocholkou na hlavě není mnoho a navíc brkoslavi nebývají plaší, a tak si je můžeme prohlédnout někdy i z několika metrů. Nějčastěji při konzumování potravy na jeřábech nebo i jabloních.

Káně patří mezi naše nejběžnější dravce. Koncem podzimu se u nás objevuje jako zimní host káně rousná. Na první pohled si nemusíme všimnout, že jde o jiný druh než celoročně se vyskytující káni lesní. Nohy opeřené až k prstům (rousy) asi běžně zaznamenáme stěží. Je sice o něco světlejší, ale ani to nemusí být rozhodující. Spolehlivějším poznávacím znakem je světlý ocas s výraznou koncovou páskou.

Stál jsem na kraji pole, částečně kryt keřem a stromy, a pokoušel jsem se fotit racky bouřní, kteří poletovali za orajícím traktorem. Moji pozornost odvrátil až přílet vrabce polního, který to s křikem vpálil do křoví přímo vedle mě. Udivilo mě, že si sedl tak blízko, jen něco málo přes metr. Vysvětlení se ukázalo o pár vteřin později. Za křoví na větev stromu něco přistálo. Sice jsem měl omezený výhled skrz křoví, ale vypadalo to na krahujce. Zatímco jsem uvažoval jak využít situace a vyfotit si ho pěkně z blízka, plánoval krahujec oběd. Příliš dlouho se nerozmýšlel a prudce vlétl do křoví za vrabcem. Tak se dostal asi jeden a půl metru od mého vyjeveného obličeje, aniž mi věnoval nejmenší pozornost. Předpokládám, že hlavním důvodem byl jeho lovecký zápal a částečně také hustota křoví. Vrabec ustrašeně pokřikoval a snažil se zavrtat do nejhustších větviček. Krahujec se dral za ním. Nakonec se vrabec rozhodl pro menší riziko a proletěl kolem mé hlavy do otevřeného prostoru. Dravec neváhal a vyrazil za ním. Když se vynořil z křoví přibližně metr od člověka, došlu mu, že tak blízko k člověku se dostat nechtěl, pokusil se o něco jako salto a rychlým letem zmizel v dáli.

Pro výlet na rybníky Třeboňska jsem si opravdu nemohl vybrat lepší dobu. Déšť se střídal s mrholením a naopak, a tak mi jen chuť se s oblastí seznámit dodala potřebný elán. V podstatě na každém rybníku se dalo něco zajímavého vidět. Jen jeden, s názvem "Ptačí blata", zel nehledě ke svému jménu prázdnotou. U úplně vypuštěných jsem pozoroval jespáky bojovné a vodouše kropenaté, na okrajích vody rybíků vypuštěných částečně postávaly volavky bílé a někde i husy velké a nejzajímavější pohled byl na dva orly mořské, kteří postávali na písčině vystupující z vody poblíž středu rybníka. Husy jsou sice dost plaché a drží se dál od lidí, ale protože byl tak deštivý den a turisté se neukazovali, sedla si jedna z nich poblíž cesty a tak jsem měl možnost prohlédnout si ji ze vzdálenosti na "dosah ruky" (než vzala do zaječích).

Nevím jak jinak než "hra", mám nazvat to, co jsem pozoroval během studeného sobotního dopoledne. Nad polem poletující moták pilich se rozhodl trochu si pohrát s vránou šedivkou sedící na vršku stohu, začal nalétávat směrem k ní a různě jí obletoval. Samozřejmě, že se vrána nenechala dlouho pobízet a začala motáka pronásledovat. V různých kličkách se naháněli a bylo to nerozhodně, dokud se neobjevila druhá vrána a moták tak měl šance snížené. Porůznu kličkoval, strmě stoupal vzhůru a zase padal a vůbec už to nebyla taková zábava. Asi po minutě se do honičky vmísilo káně lesní, které sedělo celou dobu opodál a celou hru ukončilo. Účastníci se rozlétli pryč a já pokračoval v cestě. Netrvalo ale dlouho a konala se další honička. Tentokrát v podání krahujců. Zpozoroval jsem je, když nalétávali na několik strak. Oni si mě po chvilce všimli také, odletěli a jeden z nich právě do míst, kde seděla, jak jinak, vrána šedivka. Vydržela to tak minutu, pak vzlétla a nalétla na krahujce. On se rozlétl na polem a vrána za ním. Působilo to jak když ho pronásleduje do doby, než ho předlétla a pronásledování se ujal pro změnu krahujec. Porůznu se takhle pošťuchovali a střídali, dokud mi nezmizeli z očí.

Začínalo mrholit, u rybníka, kde jindy bývá živo nebylo mimo hejna napůl zdomácnělých březňaček ani pírko, a tak jsem se chystal odejít. Skupinku drobných ptáčků ve větvích vyššího keře jsem nejprve považoval za sýkorky, jen jejich tiché švitoření se mi nezdálo. Byli to moudivláčci lužní. Dva dospělí ptáci ptáci a tři mladí, kteří měli pásku přes oko teprve světle šedou. Typické hnízdo v podobě zavěšeného vaku s malým vstupním otvorem jsem v okolí tentokrát nenašel, ale možná se objeví později, až opadá listí.

V minulých letech jsem je vídal při svých návštěvách jižních Čech. K nám se určitě zatoulaly také, ale až do letošního roku jsem neměl štěstí. Na jaře mě překvapila jedna ve skupině volavek popelavých a tento víkend jsem sledoval čtyři asi ze 30 m, jak loví na zarostlé mělčině rybníka poblíž Telče. Půlhodinové pozorování nádherných ptáků přerušil teprve náhodný chodec.
Volavka bílá je velká skoro jako čáp a u nás se jich objevuje nejvíce právě na podzim.

Letošní rok byl "rokem motáků". Alespoň v mém případě. Od jara do podzimu jsem pravidelně sledoval 3 druhy (pochopa, pilicha a motáka lužního), které v okolí mého bydliště na Vysočině hnízdily. Na obrázku je pokus o rozfázování letu samce motáka pochopa (bílé konce křídel s tmavými špičkami).

Tentokrát jsem navštívil rybníky jižně od Telče. Na hladině plavaly labutě, lysky, poláci chocholačky, asi 20 kormoránů a větší množství březňaček. Nad okolními loukami lovili motáci pochopi a právě při jejich sledování se mi v "dalekohledu" mihl drobný dravec velikosti poštolky. Létal o něco výše než motáci a občas rychle změnil směr. Byl to ostříž lesní při lovu hmyzu. (Loví i drobné ptáky, např. vlaštovky.) I za letu se dá rozeznat tmavý "vous" na tváři a rezavá barva na spodní straně hrudi. Ostříži jsou stěhovaví a u nás je můžeme vidět přibližně do konce září.

Ještě začátkem září můžeme pozorovat ťuhýky obecné. Nemůžete si jich nevšimnout, protože sedají na vršcích keřů a silnějších bylin, sloupcích, plotech ap. Posledního jsem v různých letech vídal koncem srpna, ale i začátkem října. Odrostlé letošní mládě na fotce, které se již jako jediné zdržuje v okolí hnízda pravděpodobně odletí za několik dní.

Odpoledne jsme se vydali na procházku podél ovocných zahrad. Mezi stromy shánělo svým typickým způsobem potravu několik lejsků šedých. Posedávali na plotech, sloupcích a suchých větvích a lovili hmyz buď na posečeném trávníku nebo za ním vylétali vzhůru. Stačilo mi klidně stát pár minut u plotu a lejsci se přiblížili na přijatelnou vzdálenost pro focení. (Vlevo dospělý pták, vpravo již samostatné, ale ještě úpně nevybarvené mládě.)

Když jsem nedávno procházel smrkovým lesem na Vysočině, byli střízlíci obecní nejběžnějšími ptáky, které jsem zaznamenal. Narazil jsem postupně na 4 rodinky s odrostlými mláďaty. Drobní ptáčci se zdržovali nízko nad zemí v hromadách větví nebo v hustém porostu a většinou mi hlasitým pokřikem dávali najevo, že jim moje přítomnost vadí. O fotografování jsem ani moc neuvažoval, protože střízlíci chvilku na místě neposeděli. Až poslední rodinka byla klidnější a ve smrkovém mlází jsem se k nim mohl přiblížit na pár metrů. strizlik.mp3

Čerstvě posečené louky v okolí jsem využil hlavně ke kontrole počtů hnízdících párů ťuhýka obecného, toto prostředí však využívá jako zdroj potravy i mnoho dalších ptačích druhů. Ťuhýci obecní lovili hmyz z nižších keřů na mezích, zato dva ťuhýci šedí vyhlíželi potravu (větší hmyz a hraboše) z drátů el. vedení. Také kukačka obecná odtud slétala k zemi, a protože bylo místo výhodné, vracela se stále zpět (tentokrát jsem ji pozoroval v hnědém zabarvení). Na zemi se zdržovalo menší hejno čejek chocholatých ,zatím také menší množství drozdů kvíčal (velká hejna přiletí ze severu až na podzim), zahlédl jsem i koroptev polní (ta je zde už bohužel poměrně vzácná). "Ze vzduchu" lovili především dravci. Káně lesní, poštolka obecná a z nízkého letu pár metrů nad zemí i moták lužní (někde tu letos hnízdil) a motáci pochopi (rodina se dvěma odrostlými mláďaty).

V ospalém čase předvečerním navštívil jsem rybník, s plánem počkat až do večera, abych viděl život rákosin v jiné, než mé obvyklé době brzy ráno. Kolem sedmé večerní byl až nezvyklý klid, hladinu nečeřily kachny ani jiní obyvatelé, a nebýt hlasité trojice žluv hajních, snad bych tam i usnul. Teprve s blížícím se západem slunce započaly přesuny. Odstartovali to špačci, kteří v hejnu čítajím asi 20 jedinců poletovali nad rákosím. K tomuto hejnu se stále přidávali noví a noví špačci, takže po necelých dvou hodinách jich vzduchem proudilo odhadem více než pět set. Mezitím si místo k přenocování hledaly volavky, které si názory mezi sebou ujasňovaly hlasitými a někdy i hodně rozlobeně znějícími skřeky. Nad rákosí se naposledy zvedl párek pochopů, a zmatený samec se tak nechtěně dostal do špaččího shluku a dalo mu dost práce se z hejna míhajícího se kolem dostat. Zbytků světla využilo ještě několik vlaštovek lovících těsně nad hladinou, naposledy se jako střela mihnul ledňáček a pak už se vše usazovalo v rákosí. Kolem deváté večer byl již celkem klid a možná by to tak i zůstalo, nebýt jedné nezodpovědné volavky, která se pokusila přistát v místě, kam se usadili špačci. Celé jejich množství se zvedlo se zvukem jaký se ozývá, když náhle zaduje vítr, a přelévali se vzduchem sem a tam. Tak jsem zjistil že jich bylo více než tisíc. Jejich náhlý nástup volavku donutil změnit trasu a ještě z dálky jsem slyšel jak hudruje. I nesměle se ozývající kuňky ohnivé z lesních kaluží to zarazilo. Když se vše zklidnilo, vyrazil jsem lesem k domovu. Těsně před východem z lesa mi ještě na cestu zahoukal puštík a oznámil tak příchod noci.

Koncem května se již běžně setkáváme s odrostlými mláďaty, která však ještě nejsou zbarvena stejně jako dospělí ptáci. Šat mláďat se často podobá zbarvení samičky a hlava nebývá výrazně zabarvená. (Např. ťuhýk obecný - na mladé si ještě počkáme, bramborníčci, stehlík, hýl a další.)
Mladý konipas bílý posedával na kameni v potoce, moc se mě nebál, a tak bylo možné pořídit slušnější fotku.

Ani letos jsme nevynechali naši oblíbenou procházku kolem Novořeckých močálů. Jako vždy nás cestou po hrázích provázel hlas kukačky (dokonce jsme ji jednou zahlédli), žluvy hajní, často se ozýval strakapoud velký, datel, brhlík a pěnice černohlavá. Slyšeli a viděli jsme i lejska černohlavého a slavíka obecného. V samotném močálu nás mimo volavek popelavých, hus velkých, poláků velkých, kopřivek a čejek zaujaly hlavně volavky bílé a 2x i přelet orla mořského. Tokající sameček bekasíny otavní sice poletoval za vyššími stromy, ale slyšet byl velmi dobře. (Tedy zvuk, který vydávájí krajní ocasní pera při střemhlavém letu.) bekasina.mp3

Bílého dravce, který ladně přelétává nízko nad terénem jsem viděl již mnohokrát. Nejčastěji brzy z jara nebo na podzim. Pravděpodobně se vždy jednalo o samečka motáka pilicha. Tentokrát to tak z počátku vypadalo také, ale jako vždy jsem letícího dravce zkoumal dalekohledem blíže. Na spodní straně křídel byly patrné tmavší skvrny zbarvené i rezavě hnědou a na horní straně měl pták tmavě šedou pásku. Jsou to znaky, které odlišují motáka lužního od pilicha.

Sotva přiletěli drozdi zpěvní, začal nás jeden každé ráno budit svojí rozmanitou písničkou. (Je to docela příjemné.) I když bývají obvykle poměrně plaší, tento si postupně zvykl na to, že pod ním někdo prochází. Na můj foťák sedává sice stále dost vysoko, ale alespoň ilustrační fotka už začíná mít smysl. Tady je ještě jednou krátká ukázka jeho hlasu. drozdzp.mp3

Když jsem se blížil k malému rybníku na okraji lesa, ozval se nezaměnitelný hlas, který oznamoval přítomnost potápky malé. (Rychle se opakující bibibibibibi potapmala.mp3.) Společně s lyskou černou patří k jeho každoročním obyvatelům. Zajímavější však byl pár drobných kachen, který odletěl od hráze do rákosí. Byly to čírky obecné, a ty jsem zde zaznamenal poprvé. Bude zajímavé sledovat, jestli tady letos zahnízdí nebo šlo jen o zastávku na tahu.

Při cestě bukovým lesem jsem si všiml několika stromů s dutinami. Protože je lokalita obývaná datly černými, nebylo to nic neobvyklého. Méně běžné bylo pozorování holuba doupňáka, který vyletěl z jedné dutiny. Než jsem se stačil vzpamatovat, k témuž stromu přilétl datel a chystal použít otvor asi o půl metru výše. (Foťák jsem měl samozřejmě v brašně a utěšuji se tím, že bych to stejně nestihl.) Velmi pravděpodobně hnízdili oba ptáci ve stejném stromě (doupňák v přízemí a datel v 1. patře) a vadila jim jen moje krátká přítomnost.

Při počasí jaké vládne se na polích tvoří větší či menší louže, nebo dokonce jezírka, která jsou hojně navštěvována mnoha druhy ptactva. U jedné takové jsem během jízdy vlakem uviděl postávat jeřáby popelavé. Zvláštní je, že jsem je viděl podruhé v životě a i poprvé to bylo z vlaku. Tentokrát jsem směřoval do přírody a proto mi nic nebránilo změnit plány a jeřáby si prohlédnout zblízka. Husté sněžení sice nedovolovalo udělat nějakou lepší fotografii, ale na druhou stranu jsem se mohl přiblížit aniž by si mě všimli. Přišel jsem když ještě dospávali a začínali se budit. Velice hlasitě se projevovali a začali hledat potravu. Zjistil jsem, že mají stejné problémy s blátem jako já a co pár kroků ho museli oklepávat z nohou. Pokud někdy jeřáby uvidíte, určitě je poznáte už jen díky velikosti (největší pták u nás) a dobrým poznávacím znakem, podle kterého jsem je poznal i z rychle jedoucího vlaku, je tmavé peří trčící kolem ocasu "na všechny strany".

Jeřábi nebyli jediní návštěvnící polních louží a tak jsem mohl například sledovat hejnka lindušek lučních, malých nenápadných ptáčků, které lze nejlépe poznat po hlase. O konipasy bílé jsem zakopával na každém kroku a křoviny v okolí vody obsadili strnadi rákosní.

V minulém týdnu se začali ptáci hlasitě ozývat. A to nejen ti, kteří přiletěli po zimě. Šoupálky vídám pravidelně. Mimo hnízdního období většinou ve volnější společnosti sýkor a brhlíků. Patří společně se střízlíkem a králíčky mezi naše nejmenší ptáky a snadno mohou uniknout pozornosti, protože šplhají těsně přitisknuti ke kmeni (šroubovitě nahoru). Rozeznat šoupálka dlouhoprstého od krátkoprstého je poměrně těžké, ale tentokrát to bylo snažší.
Šoupálek dlouhoprstý zpíval při svém typickém šplhání po kmeni asi 4 m přede mnou. Trochu připomínal hlas pěnkavy, ale viděl jsem ho zblízka, takže nebylo pochyb.soupalekdl.mp3

Prvního špačka jsem zahlédl už před měsícem, ale teprve před několika dny se ptáci opravdu začali vracet. Alespň k nám na Vysočinu. V sobotu již bylo špačků 6 a začali obsazovat budky. Včera zazpíval první skřivan, přeletělo několik holubů hřivnáčů a odpoledne jsem zaregistroval konipase bílého. Večer se již z blízkého lesa ozval svým melodickým hlasem drozd zpěvný. Jeho zpěv je charakteristický tím, že jeden motiv opakuje 2 - 3x a pak zkusí něco jiného. drozdzp.mp3

Po delší době jsem měl více času a tak jsem nelenil a navštívil oblast Poodří, abych se podíval k vypuštěným rybníkům. A dobře jsem udělal, jen jsem přišel a už jsem mohl pozorovat divokou honičku, při které 5 racků chechtavých pronásledovalo vránu šedivku. V divokých kličkách se jim snažila uniknout, ale občas nestíhala a rackové do ní ve vzduchu šťouchali a klovali. V mělké vodě na dně rybníka se mezitím nerušeně procházeli čejky chocholaté a mezi nimi i jeden vodouš rudonohý, které celá záležitost vůbec nezajímala. Do toho si prozpěvoval strnad luční sedící v hejnu se zvonky a strnady obecnými, a už vůbec to nerušilo pěnkavy v jejich hlasitém jarním projevu. Kousek od hráze se křovím proplétala červenka a v louži pod ní se umýval hýl, aby s nadcházejícím jarem udělal dojem na hýlovou. Po stéblech rákosu jsem viděl šplhat naše nejmenší strakapoudy - strakapoudy malé, kteří nejsou příliš plaší a mohl jsem dobře sledovat i bez dalekohledu, jak se snaží najít nějakou potravu. Bohaté projevy života u rybníků nakonec doplnilo několik poláků velkých, hohol severní schovávající se mezi kachnami a hlasitým pokřikem se prozradily husy velké.

I když nás na zimu opouští většina ptactva, u vodních ptáků je to spíše naopak. Jedním z druhů jejichž počet se v zimě zvyšuje je Hohol severní. Jak je vidět ze snímku samce, je velice lehce rozpoznatelný a díky bílé barvě je dobře vidět i z větší vzdálenosti. Klidně pluje po hladině a čas od času se ponoří a o chvilku se vynoří jen o pár metrů dál. Když je vyrušen, vyletí rychle se svistem křídel a odsviští si to dál po řece, pokud je nebezpečí vzdálenější, neunavuje se letem, ale jen zrychlí a odpluje pryč.

Od časného podzimu do jara vídám čížky v hejnech (desítky i více než sto jedinců) většinou na olších nebo břízách. Tentokrát přiletěli dva čížci ke krmítku se slunečnicovými semeny. Nebyli tak odvážní jako zvonci, sýkorky a hýlové, ale slétali společně s pěnkavami na zem. Sameček má žlutozelenou hruď a černou čepičku na hlavě (fotografie), samička je méně nápadná.

Při procházce zamlženým zimním lesem na Vysočině jsem sice nepoužil dalekohled, ale přesto jsem zaznamenal několik ptačích druhů. Daleko byl slyšet datel černý. Za letu - datel1.mp3 a sedící většinou na vrcholku stromu - datel2.mp3. Výrazný byl i hlas krkavce velkého, který poletoval nad lesem - krkavec.mp3. Po několika letech jsem v tuto dobu zaslechl ořešníka kropenatého, který má hlas podobný sojce - oresnik.mp3 a na několika místech se ozvalo i krátké "pokřikování" strakapouda velkého - strakapoud.mp3.

O víkendu se konala akce sčítání vodních ptáků a tak jsem si to rázoval kolem řeky a sledoval vodní ptactvo. V jednom místě jsem cosi malého vyplašil, ale zmizelo to za záhybem řeky dřív než jsem zjistil co to je. Ale netrvalo to ani půl minuty a uslyšel jsem zpěv, šel jsem tím směrem a našel na protějším břehu skorce vodního, který si notoval do šumu vody. Naštěstí to bylo v místě klidnějšího toku a já si mohl poslechnout jak mu to jde. Občas písničku přerušil a podíval se mým směrem, aby se ujistil, že mu nehrozí nebezpečí. Pak patrně usoudil že vůbec a přelétl na mou stranu řeky a bez obav začal pobíhat po mělčině, potápět se a shánět něco na zub na dně.

Na stránkách Českého rozhlasu si můžete poslechnout jeho hlas.

Jednoho svátečního dne jsem se rozhodl nafotit sýkorky, které si na okraji lesa hledaly potravu v listí rozhrabaném vysokou zvěří. Připravil jsem vše k focení a čekal, až se některá osmělí a přiblíží se na dostatečnou vzdálenost. Jedna se už začala přibližovat, když mi přímo do záběru vlétl jako šíp nízkým letem nad sněhem krahujec obecný a onu odvážnou sýkorku si ulovil k obědu. Trvalo to jem několik vteřin než se se svou kořistí rozlétl pryč a zmizel v hustých větvích mladých smrků, ale i ta krátká doba stačila na jeho zvěčnění.

Druhým nečekaným překvapením letošních svátků bylo setkání s rehkem domácím. Drtivá většina těchto ptáků putuje na zimu do teplejších krajin a u nás zůstává jen několik zdatných otužilců. Proto jsem si nejdřív nebyl jist, co to vlastně vidím. Teprve když přiletěl na krmítko jsem poznal o koho vlastně jde.