Poslední letní ptáci nás v těchto dnech opouští a mezi posledními na podzim odlétajícími ptáky na našem území patří Špaček obecný. Už jeho vrzající a napodobující zpěv je zvláštní tím, že vychází z celkem takového drobného ptáčka. Právě na podzim má takové zajímavé zbarvení a celkový vzhled působí tím, že k nám přiletěl úplně jiný pták. Ale ve skutečnosti je to jeden z našich nejrozšířenějších a nejznámějších ptáků. Ráno a na večer můžeme slyšet krásný zpěv Střízlíka. Ptáček 9,5cm velký dává svým zpěvem najevo, že je tu s námi a přečká i zimu, která se blíží i když teplý podzim ji moc nepřipomíná. Čeká se přílet např. Pěnkavy jikavce ze Skandinávie a severní Asie. Každoročně přilétají hejna těchto zimních hostů do ČR a zalétají do alejí, kde ozobávají jeřabiny nebo se zdržují na břízách a olších. Často je můžeme vidět u krmítka až napadne sníh. Nejkrásnější je pozorovat samce Pěnkavy jikavce vedle samce Zvonka zeleného - krásně vyniknou jejich syté barvy. Dále se můžeme těšit na Brkoslavy severní - nádherní a hlavně zajímaví ptáčci. Dají se pozorovat z velmi krátké vzdálenosti. Ať už ptáci jsou na našem území celoroční, hnízdící nebo jako zimní hosté, každý z nich mé své kouzlo - vzhledu, zpěvem nebo chováním.

Většinou ji slýchám na jaře v nižších polohách (např. na hrázích jihočeských rybníků, v dubových lesích na svazích Pálavy ap.). Tentokrát jsme procházeli rozsáhlými lesy v nadmořské výšce kolem 700 m blízko Javořice. Žluna nás provázela několik kilometrů. Sedala většinou na vrcholcích stromů a přelétávala mezi nimi typickým letem s hlubokými "vlnami," kdy přitahuje křídla k tělu. Velikost asi jako holub, téměř žlutý kostřec a především výrazný hlas jsou další znaky pro určení tohoto druhu.
>>> zluna.mp3 - 31 kB.

I v posledních chladnějších dnech stálo za to vyjít do přírody a pozorovat ptáky. Na polích a se již začínají objevovat první hejna kvíčal a s nimi stále jěště špačci, pěnkavy, konipasi bílí a divocí holubi hřivnáči (za letu bílé skvrny na křídlech). Zatím neodletěli také skřivani a zahlédl jsem i vlaštovky (vidličnatý ocas). S poměrně běžnými káňaty je možné si splést samičku (nažloutlé skvrny na hlavě a křídlech) nebo mladé jedince motáka pochopa (celí tmavě hnědí). Linduška luční, která při vyplašení létá v kruzích kolem se tentokrát schovávala v keřích.

Jako každý podzim (i když méně než v minulých letech) se ke mě dostávají dotazy na možný výskyt kolibříků u nás. Vždy někoho poplete setkání s denním lišajem dlouhozobkou svízelovou, která poletuje nad květy (často muškáty za oknem) a dlouhým sosákem saje nektar.

Do Vysokých Tater jsme se vydali především za "pěší turistikou". Běžní zástupci ptáků v této o blasti se však nedali pominout. Nejnápadnější byli asi ořešníci kropenatí, kteří se živili semeny šišek borovice limby a stále se hlasitě ozývali hlasem podobným sojce. Ve smrkových lesích (bohužel je jich tu po loňské vichřici mnohem méně) se zdržovalo množství křivek obecných. Kolem 2000 m.n.m. pod Kriváněm jsme zahlédli rehky domácí, bělořita šedého, lovila zde poštolka obecná a poletovalo 12 krkavců. První lindušky horské jsem uviděl až při sestupu na sjezdovce pod Soliskem. Za nejzajímavějším ptačím druhem nebylo nakonec třeba nikam daleko chodit. Kousek od Štrbského plesa pár metrů od cesty jsme zahlédli dva datlíky tříprsté (u nás vzácné obyvatele horských lesů). Na suchém smrku porostlém lišejníkem byli docela dobře maskovaní a prozradil je hlavně nenápadný hlas a žlutá čepička.

Některé druhy ptáků vyvádějí mláďata 2x (i vícekrát) ročně, ale ťuhýci obecní to stihnou jen jednou. Přilétají k nám až začátkem května, a právě v těchto dnech krmí své mladé. Ti se po opuštění hnízda ještě několik dní zdržují v jeho blízkosti (často v jednou šípkovém keři), nesedají jako rodiče na vrcholku, spíše se skrývají uvnitř. "Můj" mladý ťuhýk přece jen mezi krmením trochu vykoukl a ochotně se nechal vyfotit.

V podvečer noci svatojánské, zachtělo se mi podívat se ven, zaposlouchat se do hlasů nočního života přírody a strávit noc pod širou oblohou. Sbalil jsem si spacák a další (ne)potřebnosti a vyrazil ven z města. Jak jsem se postupně vzdaloval, nahrazoval opilecké pokřikování kolem-se-potácejích koncert některé z poboček opavského žabího sboru a místo pouličních lamp mi na cestu svítily světlušky. Prošel jsem téměř černým lesem a pokračoval cestou dál, abych došel na louku, která se měla stát místem mého noclehu. Hlahol lidského hemžení neutichal ani dál do města a tak měli občasní koncertní mistři spoustu v práce, aby jejich hlas vynikl a ukázal svou kvalitu. V temných keřích drnčely cvrčilky, občas vřískla sova a hustou travou pobíhala malá zvířátka. Příroda samotná byla klidná a tichá jako vždy. Její téměř hmatatelné ticho hned tak něco nezahluší.Na louce jsem se nezdržoval a vyrazil do říše snů. Vydrželo mi to asi tři hodiny. Probudil jsem se, byl stále klid, ale tma noci byla nahrazena stříbřitou září měsíce shlížejícího zamyšleně na pole a lány Opavska. Byl jsem docela čilý a v silném osvětlení už se mi nedařilo usnout. Po chvilce vrtění si mě všiml procházející srnec, kterému jsem pravděpodobně vlezl do revíru a nevybíravým štěkotem dával najevo svou pohoršenost nad mým chováním. Kupodivu se asi za minutu uklidnil, smířil se a odešel. Jeho štěkot mi ale zhasil poslední šanci na spánek a tak jsem se zvedl, sebral svých pět švestek a vyrazil k domovu. Bylo čtvrt na čtyři a právě ten správný čas pro zahájení ranního zpěvu. Z křovin se jako první začali ozývat rákosníci zpěvní a tak trochu nesměle zatloukl slavík. U řeky ještě stále a nebo už zase drnčely cvrčilky a postupně se přidávali další a další pěvci. Kosi, drozdi, pěnice, rehkové, všichni vítali ráno a poslední noční tuláky směřující k domovu. Sice to bylo jen pár hodin, ale i tak mi to prospělo. Takže zase příští rok, v čas noci svatojánské.

Slýchám ho každoročně v převážně listnatém remízku za vsí, ale i na školní zahradě se vzrostlými břízami. Drobný ptáček velikosti vrabce zpívá opravdu rozmanitě, dokonce umí i napodobovat jiné druhy a jméno sedmihlásek hajní mu rozhodně patří. Čím více je slyšet, tím lépe se skrývá v korunách stromů. Ten "můj" se přece jen ukázal na okraji jívového keře v dosahu fotoaparátu, a tak můžete vidět i typickou oranžovou barvu rozevřeného zobáku. A ještě nepatrná ukázka jeho pěveckého umění. >>> sedmihlasek.mp3 - 53 kB.

Na obvyklé procházce lesem jsme našli první hnízdo strakapoudů velkých podle hlasitě se ozývajících mláďat. Po 300 metrech nás na další dutinu upozornil křik dospělých ptáků, které jsme vyrušili při krmení. A podobně se to opakovalo dále. Asi na tříkilometrové cestě lesem jsme narazili celkem na 6 dutin s mláďaty. Většinou ve smrcích ve výšce 6 a více metrů nad zemí, v jednom případě v odumírajícím buku. V kmenech bylo vždy více dutin a jedenkrát krmil mladé hned vedle brhlík lesní.

Ve smrkovém lese jsem náhodou zaslechl tiché štěbetání a po chvíli rozhlížení našel drobnou dutinku ve smrku asi 1 m nad zemí, ze které téměř vykukovala mláďata žadonící o potravu. Že jde o sýkorky mě napadlo. Ale které? Asi za minutu bylo jasno. Objevila se sýkora parukářka a neklidně poletovala kolem. V nejbližším okolí nebyl žádný vhodný úkryt, a tak jsem poodstoupil o několik metrů a sedl si na zem. To rodičům stačilo. Brzy se osmělili a pokračovali v krmení.

Neobvykle na otevřené hladině nevelkého rybníčka plavala slípka zelenonohá. Snažila se překonat volnou vodu a schovat se do porostu u břehu. Protože mezi dlouhými prsty na nohách nemá plovací blány, nešlo jí to moc rychle. Je o něco menší než mnohem známější lyska černá, poznáte ji podle toho, jak pocukává hlavou a ocasem.

Vyhlížím je každý rok vždy od konce dubna. Nejdříve se u nás za domem (v úvozové cestě s šípkovými keři) objevili 29. 4., a nejpozději 13. 5. Letos zatím nic a čekám je tedy každým dnem. Ťuhýk obecný patří mezi druhy, které k nám na jaře přilétají nejpozději.
12. 5. se objevil první sameček (samičky přilétají o několik dní později).

Vídám ho v posledních letech často na nesečené části vlhké louky s vyššími bylinami a několika keříky, kterou si párek těchto drobných ptáčků vybral k hnízdění. Pozorování bramborníčků není obtížné, protože nejčastěji posedávají na vršcích rostlin, odkud vyhlíží potravu (hmyz). Od bramborníčka hnědého, který žije v podobném prostředí, se odlišuje černou hlavou, případně i tím, že nemá bílé proužky na hlavě.

Teď, v době jarního tahu se může stát, že se pozorovateli zamotá hlava, když uvidí někde na mělčině rybníka postávat skupinku ptáků velikostně stejných, ale docela odlišně zbarvených. Téměř to může působit jako nějaký mezidruhový slet. Ani atlas ptactva nenabídne takové kombinace zbarvení. V takové chvíli jde s největší pravděpodobností o jespáky bojovné, druh naším územím pouze protahující. Právě na svém jarním tahu udivují samci pestrostí a rozdílností zbarvení. Naproti tomu samičky jsou o něco menší a zbarveny mnohem střízlivěji. Na velkou dálku to může někdy působit, jako by se mezi jespáky zamotali vodouši rudonozí, kteří mají ale krom jiného delší zobák.

V těchto dnech pozoruji na loukách velká hejna drozdů kvíčal, kteří společně se špačky hledají potravu. Mezi nimi vždy dalekohledem hledám o něco menší drozdy cvrčaly. Mají světlé proužky na hlavě, rezavé boky a spodní stranou křídel, což je viditelné za letu. Cvrčaly u nás hnízdí jen výjimečně, ale na podzim a na jaře pravidelně protahují.

Procházel jsem kolem malého smrčku, když jsem zaslechl tiché pohvizdování. Pátral jsem mezi větvemi,až jsem zahlédl králíčka obecného, skřítka mezi ptactvem. Proplétal se čile poblíž kmene, čas od času se zatřepotal u konce větvičky jako kolibřík, nebo na chvilku vylétl do výše, aby se hned vrátil ke své původní činnosti. Odhadl jsem směr, kterým postupoval od stromu ke stromu a pak jsem si stoupl poblíž jednoho ze smrčků. Králíček se po chvilce objevil, ale místo aby se zastavil v místě, kde jsem ho čekal, slétl na malinký smrček těsně u mě a dal mi tak šanci na fotku i na pozorování. Byl tak blízko, že se mi skoro nechtělo fotit a možná poprvé v životě jsem si ho prohlížel bez dalekohledu a přitom rozeznal každé pírko. Králíčci se lidí příliš nebojí, a proto když uslyšíte jejich tiché hlásky někde poblíž, zkuste se podívat, stojí to za to.
>>> Kliknutím na malou fotku si můžete zobrazit králíčka v plné velikosti. <<<

Od podzimu do jara, většinou v menších skupinách se hýlové zdržují v blízkosti lidských obydlí (jako mnoho jiných druhů). Výrazně červená barva samečků je zvláště na sněhu nezaměnitelná. V období hnízdění je už nebudeme vídat tak často. Hýl hnízdí převážně v lesích, často v horských smrčinách.

I když je na internetu trošku "přebrkoslavováno" a je možné najít spoustu fotografií a článků, chtěl bych přeci jen ještě trošku zvýšit šance pro ty, kdo ještě "svého" brkoslava letos neviděli. Času už příliš nezbývá, ale ještě stále tu jsou. Brkoslavové létají v hejnkách nebo i velkých hejnech a stačí sledovat kam letí (tedy pokud je člověk rozezná). Několikrát jsem letos šel stejným směrem kudy letěli a zanedlouho jsem narazil na strom, nebo keře, kde se hejno zastavilo. Jak je vidět z fotografie, je silueta brkoslava dobře rozeznatelná a s trochou pozornosti se nedá minout. Jako druhý poznávací znak je hlas, který sice nahraný nemám, ale na stránkách českého rozhlasu si ho můžete poslechnout.

To, že v předjaří začínají ptáci zpívat není nic neobvyklého. Někdy tak reagují i na výrazné oteplení během zimy. V posledních dnech však trvá "pravá zima", a tak mě zpěv strnada obecného při 20 stupních pod nulou přece jen trochu překvapil.       >>> strnad_o.mp3 - 35 kB.

Ne tak často jako koňadry a modřinky zaletují ke krmítkům nenápadně šedohnědé sýkorky s černou čepičkou. Protože jsou skoro stejné (sýkora babka má lesklou hlavu), je možné je při jejich pohyblivosti rozeznat hlavně podle hlasu. Sýkora lužní se mi trochu schovávala v hustém keři, ale pak přece jen na chvilku "vykoukla" a hlavně se hlasitě ozývala >>> sykora_luzni.mp3 - 38 kB.

Když jsem se před rokem snažil fotit ptáky u krmítka, byli tam jen dva ostražití čížci. Tentokrát přiletělo hejno asi 50 jedinců a drobní ptáčkové se vůbec nebáli. Více bylo nenápadně vybarvených samiček a mladých ptáků. Převládá u nich zelenošedá, žluté jen trochu na křídlech a velmi málo na hlavě. Hejno reagovalo téměř současně na případné vyrušení, ale brzy se vracelo zpět. Od podzimu do jara můžeme čížky vidět nejčastěji na olších podél potoků nebo na vlhkých místech v lese.

S tímto motákem se můžeme setkat i v zimě, zvláště je-li mírnější. Při svých toulkách v okolí Telče jsem vlastně očekával, že na něj narazím. Štěstí mi přálo nad rozsáhlým strništěm, kde samička lovila hraboše. Není zdaleka tak nápadná, jako světle šedý samec. Že jde o motáka prozradí typický let nízko nad terénem s křídly do "V" a bílá barva u kořene ocasu.

I když to se sněhem není žádná sláva, na horách to ještě trochu ušlo. Hlavním cílem bylo sice lyžování, ale i tak jsem si všímal jaké druhy žijí v zimním horském prostředí. Nejhlasitější z těch, co jsem potkal, byli ořešníci kropenatí, moc jich sice není, ale dobře se dají najít. To třeba datel je sice také křikloun, ale při přiblížení člověka se stahuje do hlubin lesa. Z větších ptáků se dále objevují krkavci a pak tu máme přehršel pěvců. Nejnápadnější jsou křivky při přeletech se svým "kip kip". Někdy na vrcholku smrku zpívají svou píseň a jednou jsem potkal i zpěváka, který si klidně zpíval v letu. Velmi početně se objevuje sýkora uhelníček, králíčci obecní a brhlíci. Pozorné oko odhalí i nenápadně po kmenech poskakující šoupálky.

Tak jsem se také dočkal. Zimní hosté v lednu (to je v pořádku), paradoxně za velmi teplého počasí. Hejno asi 40 ptáků se krmilo na nespadaných jablkách u silnice. Pomalu jsem se přibližoval a zkoušel fotit. Bohužel je projíždějící auto vyplašilo a ptáci přeletěli na nedaleký strom. Seděli dost vysoko, čekali a mlsně pozorovali právě opuštěnou jabloň. (Aspoň se mi to zdálo.) Vydrželi to déle než já, a tak jsem se k lepším fotkám nedostal.