Za mlhavého dne jsem při procházce lesem neměl moc štěstí. Všude ticho, "nikde ani peříčko." Jedinou výjimkou bylo hejno asi padesáti drobných ptáčků, které s hlasitým křikem kroužilo kolem skupiny olší. Byli to moji oblíbení čížci lesní. Většinou jsou poměrně krotcí a už vícekrát jsem je z několika metrů sledoval, jak vyzobávají semínka z malých olšových šišek. To bylo většinou až později v zimě, kdy měli nedostatek potravy.
Na fotce je sameček s jasně žlutým břichem.

Tentokrát jsme navštívili Národní park Podyjí koncem října (>>> Jaro v NP Podyjí 2002). V křovinách u cesty za Znojmem se hemžili strnadi, kosi, sýkorky, červenky a na rozdíl od Vysočiny (kde ubývají) i hodně vrabců domácích. V lese byl větší klid. Pravidelně se ozývali jen brhlíci a občas bylo slyšet ťukání šplhavců. Nejčastěji strakapoudů velkých, ale viděli jsme i žlunu šedou (samec má malou červenou skvrnu na čele), strakapouda malého (jen o málo větší než vrabec), který se ozval svým typickým hlasem podobným poštolce (strakapoudmaly.mp3 - 40 kB) a u nás neobvyklého strakapouda prostředního (červená čepička, podélné skvrny na břiše). Na okraji lesa nás překvapil rezavěhnědý dravec s dlouhými křídly. Hlavně podle hluboce vykrojeného ocasu jsme jednoznačně určili luňáka červeného.

Fotografování v mlhavém dopoledni nebylo moc slavné. Vylepšil to až mlok přímo na cestě, na kterého jsme málem šlápli.

Počátkem října je již počet druhů v otevřené krajině výrazně nižší, ale protože je období tahu, můžeme naopak zažít méně obvyklá pozorování. Kolem polní cesty jsem občas vyplašil skupinku strnadů obecných. (Jeden vydržel na šípkovém keři o něco déle a předvedl mi bojovný postoj.) Na rybníku bylo množství březňaček, mladá volavka, ale na rozdíl od minulých let žádné lysky ani chocholačky. Čerstvě zorané pole přilákalo sevřené hejno špačků, kterých se stále držely čtyři čejky a několik vran. V prostředí posečených luk a sklizených polí jsem ještě zaznamenal několik káňat a poštolek, jednoho motáka pochopa, skřivany a holuby hřivnáče - tedy běžné druhy. Nejzajímavější pak byl párek bekasin otavních, které se zastavily na nepatrné mokřině uprostřed louky.

7. září se v prostorách muzea v Jihlavě sešli příznivci ornitologie na křtu knihy "Ptáci Českomoravské vrchoviny" autorů Ivana Kunstmülera a Vojtěcha Kodeta (na fotce zprava). Knihu s podtitulem "Historie a současnost hnízdního rozšíření v kraji Vysočina" vydal ČSOP Jihlava ve spolupráci s Muzeem Vysočiny v Jihlavě. Najdete v ní informace o více než 200 druzích v souvislosti s jejích hnízděním od 19. století s důrazem na období let 2001 - 2004. Autoři nejen shromáždili a zpracovali historické záznamy, pozorování několika desítek ornitologů, ale zúročili i svoji mnohaletou práci v terému.
Více na stránkách >>> České společnosti ornitologické.

Letošní rok bych nazval rokem straky. Alespoň v Ostravě. Zatímco dříve jsem je vídal zřídka, letos není problémem vidět straky ve velkém množství a to i mezi sídlištními paneláky, kde i vyberou hnízdo jiným ptákům, kteří tu hnízdí. Dnes mne k sobě jedna straka pustila na 10 kroků, což dříve nebývalo a viděl jsem dokonce zajímavou příhodu, jak tři straky poskakovaly okolo kočky, která ležela na cihlové zídce a jeden z těch drzých ptáků ji dokonce kloval do ocasu - a kočka NIC. Až po pár minutách se zvedla a skočila ze zídky dolů. A straky odletěly pryč.

Konipas horský je "typický obyvatel" bystřin, potoků, splavů ap. Již několikrát jsem zaznamenal jeho hnízdo mezi kameny, ve staré zídce, v kořenech stromu - vždy v těsné blízkosti vody. Tentokrát si vybrali místo přímo na našem domě, což není tak neobvyklé, ale k nejbližšímu potoku je to asi 200 m. Nevadilo jim ani poměrně rušné místo u okénka mezi garážemi. V klidu vyvedli 4 mláďata, která se ještě několik dní po vylétnutí z hnízda potulovala v jeho okolí.

Na louce u lesa jsem pozoroval dva druhy lindušek. Podle vzhledu je velmi obtížné je rozeznat (štíhlí ptáci velikosti vrabce s trochu delším ocasem, nenápadné šedohnědé zbarvení se skvrnami). Způsob letu se však liší. Linduška luční vylétá ze země a po několika vlnovkách se s roztaženými křídly vrací zpět do trávy nebo na nižší keřík (linduskalucni.mp3 - 219 kB). Linduška lesní sedává většinou na špičce stromu, vyletá vzhůru, v nejvyšším bodě se otáčí zpět a dosedá opět na strom (linduskalesni.mp3 - 58 kB).

Je tady květen, měsíc kvetoucích stromů, který přináší pozorovatelům drobných pěvců nemalé problémy. Nejvyšší čas vyrazit k vodě! Ještě loni jsem viděl na rybnících a řekách jen labutě, kachny a lysky. Letos jsem si pořádně protřel oči a najednou se na jihočeském rybníce objevily (pro mě) zcela nové přírůstky. Mezi ty zajímavější bych přiřadil Poláka chocholačku, Potápku malou a zejména na pozorování velmi atraktivní párek „roháčů". Takže pokud přes květy stromů a bzučení včel také skoro již nic nevidíte, určitě neváhejte a vyjděte si k vodě.

Při procházce kolem rybníka nebo řeky můžete vyplašit tohoto malého zástupce bahňáků (skoro velikosti kosa). Vylétá nízko nad hladinou, rychle pocukává křídly a obloukem se vrací opět na břeh. Když ho uvidíte mezi kameny, v mělké vodě, zřídka na větších mělčinách, můžete si všimnout, jak pohupuje tělem. Včera jsem ho zastihl u malého rybníka. Byl velmi ostražitý a přeletěl vždy na protější břeh, když jsem se chtěl přiblížit na vzdálenost přijatelnou pro focení.

Nepatří mezi obecně známé ptáky. Asi proto, že žije skrytě, je nenápadně zbarvená a také její zpěv je nenápadný. Právě brzy po jejím příletu, kdy ještě není rozmanitost hlasů v přírodě tak velká (mnozí "zpěváci" ještě nepřilétli) je šance její švitoření rozpoznat největší. Pěvuška modrá je velká asi jako vrabec a i zbarvením se mu trochu podobá. Při zpěvu občas sedá na vršcích stromů a keřů, ale jinak se zdržuje v hustém porostu nízko nad zemí. >>> pevuska.mp3 - 55 kB.

Rehek domácí - za prvních březnových dnů se objeví aktivní ptáček na našich zahradách, ale stále častěji se dostává do lidských obydlí na sídliště. Posedává na střechách nebo plotě a pozpěvuje si svoji zajímavou písničku. Zpívá jak ráno tak i v podvečer. Samec rehka domácího je zajímavě zbarvený. Samice nosí jednotně šedě-hnědý zbarvený kabátek s rezavým ocáskem. Jeho příbuzný rehek zahradní ho dlouho nenechá samotného. Nastane duben a oba rehkové si mohou na našem území konkurovat, kdo více zaujme svoji povahou nebo samci právě zbarvením. Pro rehka zahradního můžeme vyvěsit polobudky, určitě se vám zato svým zpěvem odvděčí. Rehkové jsou na pozorování určitě zajímaví ptáčci a tak si zaslouží naši pozornost, a proto je důležité jim dát a umožnit prostor k hnízdění a těšit se z jejich přítomnosti po celý den od jara až do podzimu.

Zpěv budníčka menšího patří mezi hlasy, které se snadno poznávají. Tento malý ptáček navíc zpívá velmi vytrvale hned od příletu počátkem dubna až do podzimu. Jinak je ale vemi nenápadný, stále se zdržuje ve větvích stromů a keřů ve všech typech lesů, zahradách, pobřežních porostech ap. Hnízdo z trávy, mechu a lišejníků si ale staví na zemi.
>>> budnicek.mp3 - 87 kB.

Sotva odtává poslední sníh, drozd zpěvný už zahájil svoji jarní písničku. Jeho temně černé oči naznačují - už jsem se vrátil a se mnou i jaro. Posedává na stromě, který už netrpělivě čeká, až zase obroste zelení. Zpěv se rozléhá po okolí, kterým naznačuje-a tento revír je můj! Drozd zpěvný je výborným zpěvákem, jako je i kos černý.
>>> drozd.mp3 - 120 kB

Součástí hlasového projevu datlovitých ptáků je bubnování. Právě v předjaří si tímto způsobem samci vymezují svoje teritorium a svoji přítomnost oznamují i samičkám. Většinou jim k tomu slouží rezonující suché větve, občas zvolí i kus plechu nebo kovovou tyč ap. (>>> Strakapoud telegrafista) V posledních dnech jsem několikrát zaslechl bubnující strakapoudy velké (strakapoud.mp3 - 25 kB) a jednou se ozval i datel černý (datel.mp3 - 30 kB).

Tentokrát se několik jikavců zdržovalo v zarostlé zahradě, odkud přilétali ke krmítku. (Společně s pěnkavami obecnými, hýly, sýkorami, kosy a zvonky.) Byli poměrně plaší, a tak jsem fotil z větší dálky. I tak je dobře viditelná téměř oranžová barva na hrudi samečka v zimním šatu a šedohnědá hlava. (V březnu a dubnu už má hlavu černou.) Pěnkava jikavec hnízdí v severských lesích a u nás se objevuje převážně na tahu nebo jako zimní host.

Na našem území patří k těm početnějším čeledím. Sýkora koňadra - největší domácí sýkora. Vždyť si umí dobře vybojovat i obhájit svůj revír a jiné sýkorky menší než je ona sama dokáže vyhnat třeba z hnízdící budky. Už koncem ledna začíná svůj jarní zpěv, i když jsem ji slyšela zpívat už začátkem ledna. Sýkora modřinka - malá, ale nádherně zbarvená a roztomilá. Černý pruh přes oko působí dojmem malého loupežníka. Na stromech předvádí i akrobatické výkony, žádnou skulinku nenechá neprozkoumanou. Sýkora babka, Sýkora lužní - často se píše, že se dají snadno zaměnit. Zčásti je to pravda, ale vyskytuje-li se na vašem pozorovaném stanovišti jeden z těch druhů a máte-li ho dostatečně prozkoumaného - rozdíl jde vidět na první pohled. Sýkora uhelníček - nejmenší sýkorou u nás. Vesele poskakuje v jehličnatých porostech a vyhledává potravu. Každý pozorný pozorovatel si ji s koňadrou nesplete jak se uvádí. Sýkora parukářka - většinou ji najdeme v jehličnatých porostech, ale objevit se může i v zahradách. Na hlavě se pyšní černo-bílou chocholkou - mohlo by se říci, že patří mezi zajímavé ozdoby lesa. V zimě navštěvuje krmítka, ale v malém počtu než ostatní sýkorky. Sýkora parukářka se zdržuje v horních hranicích stromu, takže se dá snadno přehlédnout, ale nedá se přeslechnout - má výrazné volání.
Musíme si přiznat, že sýkorky jsou důležitou součástí přírody a pozorování bez jejich přítomnosti by bylo jako dobrá nálada bez úsměvu ...

Fotografii brkoslavů severních mi poslal David Sixta.
>> Kliknutím na náhled ji zvětšíte. <<